Megalomaniak Antoine (Guillaume Canet) není zrovna osoba, s jejímiž činy a deklaracemi by se dalo vždy souhlasit. V jednom má ale pravdu: nostalgie je velký a velmi výnosný byznys.

Ví to moc dobře z osobní zkušenosti. Sám totiž šéfuje společnosti, která za nemalý finanční obnos zprostředkovává svým klientům výlety do minulosti. Ať už sní třeba po tom dát si sklenku s Ernestem Hemingwayem nebo praštit Adolfa Hitlera, Antoine se svým týmem – a vlastním otravně hnidopišským přístupem – pro ně vždy dokáže připravit historicky odpovídající scénu, kde mohou dát prostor svým tužbám.

V bohaté výpravě a přísné režii stálých herců se více než cokoli jiného projevují stopy jeho nepříliš šťastného dětství a božského komplexu. Nelze mu však upřít genialitu podnikatelského záměru. Výhodně se přiživuje na smutné realitě, v níž se lidé stále častěji pokoušejí prostřednictvím všech dostupných prostředků utéct své přítomnosti a skutečnosti. Služby jeho firmy tak mohou pro někoho být skoro až terapeutického charakteru. 

Tady přichází na scénu Victor (Daniel Auteuil). Stárnoucí ilustrátor se cítí opuštěný soudobou společností, v níž už lidem nestačí čtení beletrie, aby na chvíli nemuseli být sami sebou. Jeho žena Marianne (Fanny Ardantová) si například v posteli nasazuje brýle pro virtuální realitu, jen aby nemusela čelit kontaktu se svým zahořklým manželem ve stařeckém pyžamu. 

Victorovi se ale nelze divit. Je bez práce, životního elánu i pochopení od svého okolí. Z přesvědčení, že nemá co ztratit, se proto rozhodne využít poukázky na zážitek na míru od Antoinovy společnosti. Nemusí přitom dlouho přemýšlet nad tím, do jaké doby by se nejraději vrátil: květen 1974, kdy se v jedné kavárně seznámil se svou budoucí ženou.

Antoinovy nejlepší i nejhorší kvality vyjdou najevo v horečné snaze zprostředkovat co nejautentičtější zážitek pro muže, který mu v minulosti tolik pomohl. Naštěstí má k ruce Victorovy evokativní kresby, na nichž zachytil sled událostí přesně tak, jak si lidé vybavují své nejcennější vzpomínky – velmi subjektivně a s důrazem na komicky specifické detaily.

Do role mladé Marianne obsadí z postranních úmyslů svou bývalou přítelkyni Margot (Doria Tillierová). Impulzivní dívka má však Antoina i jeho manipulací po krk, a tak do jeho dobře namazaného výrobního stroje na nostalgii hodí vidle.

Tenkrát podruhé, v češtině o další význam obohacená druhotina scenáristy, režiséra a herce Nicolase Bedose, je příkladem vyprávění, které naplno využívá potenciálu své originální zápletky i excentričnosti postav, díky nimž se může ubírat tak dobře fungující tragikomickou cestou.

Není těžké si představit, že s trochou více finančních a technologických prostředků (a trochou méně uzemňující kritiky za strany lidí, jako je Margot) by někdo jako Antoine mohl posunout podnikání podobné zážitkové agentury na úroveň bezútěšné dystopie seriálového Westworldu. Dokud jsou ale zaměstnanci lidé z masa a kostí, s náladami a vztahy mimo předstíraný svět, jde o poměrně neškodnou záležitost. Navíc právě ta obtížně kontrolovatelná lidská nátura dělá snímek tak zábavným.

Ačkoli Tenkrát podruhé promlouvá výhradně jazykem dvojice postav, které jsou každá svým způsobem naštvané na život, a vyznívá proto dost cynicky, tak je jeho poselství vlastně docela romantické.

Říká totiž, jaká je škoda nežít přítomností a unikat do bezpečí minulosti, která navíc rozhodně nebyla zalitá zlatavým světlem, jak se to nyní může zdát v naší mysli. Současně však zdůrazňuje, že je k životu potřeba smysl a úděl. A když ho člověk ztratí, že je dobré si rozpomenout na to, jací jsme bývali a po čem jsme toužili, než jsme se stali těmi, kým jsme nyní.

Snímek Tenkrát podruhé měl v českých kinech premiéru 2. ledna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít