Dostihy a sázky se hrají už 35 let. Napoli a spol. jsou pojmenováni podle skutečných koní a zrychlují
Kdo dokázal koupit Napoli a Narciuse, měl nakročeno k výhře. Deskovou hru Dostihy a sázky hrají generace mladých i dospělých už 35 let. Hra, které v začátcích pomohlo i negativní hodnocení v Rudém právu, v Čechách pomáhá zpopularizovat celý dostihový sport.
„Taky jsem vyrůstala na Dostizích. Když je táta zkoušel a snažil se vychytat herní systém, hlavně to, jak se sází. Každý večer několik kol. A protože je to hra, která se hraje dlouho, tak to bylo hodně často,“ vypráví serveru iROZHLAS Margareta Šlemínová, dcera vynálezce Dostihů a sázek.
Od doby, co Ladislav Mareš před 35 lety přivedl hru na svět, prodalo se jí přes dva a půl milionu kusů, hrací desku s koňmi, stájemi a hracími kartami tak má skoro každá česká rodina. Mezi nimi i hodně těch, pro které jsou koně život.
Koňské Monopoly
Inspirace celosvětově rozšířenými Monopoly je zřejmá. I v Dostizích a sázkách je hlavním cílem pomocí nákupů a obchodování zruinovat protihráče. Jenže obchodování s nemovitostmi by v socialistickém Československu neprošlo, a tak když Ladislav Mareš v 80. letech vymýšlel, na čem založit hru, kterou by vyrobil v jablonecké tiskárně, musel princip vložit do jiného tématu.
A na koně se sázet smělo.
„Pomohlo“ i Rudé právo. Stranické noviny otiskly článek, podle kterého Dostihy a sázky kazí československou mládež kapitalistickými manýry. V tu chvíli se ukázalo, že negativní reklama je také reklama. V Jablonci čekaly kamiony i přes noc. Tiskárna, která dokázala vyrobit jen sedm tisíc her měsíčně, najednou nestíhala uspokojovat poptávku. „Několikrát jsem měl prostě štěstí,“ vypráví od té doby Ladislav Mareš.
Přitom sázky k dostihovému sportu neodmyslitelně patří. „Říká se, že sázky na koně jsou špatná věc, ale to není pravda. Bez sázek by nebylo dostihů ani koní. Když se díváte na rovinové dostihy bez jakéhokoli zájmu o koně, tak je to nezajímavé. Člověk si vybere koně, dívá se na dostih a je tam adrenalin. Dostih má v tu chvíli úplně jiný význam,“ vysvětluje trenér Grzegorz Witold Wróblewski.
„Koňské sázky nejsou stírací los. Není to jen o štěstí, ale i o jiných aspektech. Vybrat koně je o vjemu, pocitu, o jeho kariéře, analyzování,“ říká muž, který připravil Orphee des Blins ke třem vítězstvím ve Velké Pardubické a v danou chvíli napjatě očekává, jak si jiný jeho svěřenec povede v Chuchli ve Velké květnové ceně (Masters of Gold o chvíli později doběhne druhý).
Fantome a Lady Anne, nejlevnější legendy
Velká pardubická, nejtěžší překážkový dostih na evropském kontinentu, je s hrou pevně svázána. Velká část koní, které známe ze hry, totiž v Pardubicích skutečně závodila, někteří dokonce velmi úspěšně.
Velká Pardubická v Dostizích a sázkách
Fantome – vítěz 1. ročníku závodu v roce 1874
Lady Anne – vítězka v letech 1891, 1894 a 1896
Grifel – vítěz v letech 1960 a 1961
Koran – vítěz v roce 1963
Metál - druhý v roce 1971, o rok později třetí
Mohyla – druhá v roce 1969
Lukava – druhá v roce 1970
Kostrava - třetí v roce 1970
Napoli – osmá v roce 1957
Hned nejlevnější kůň ve hře, Fantome, je pardubickou legendou, protože vyhrál vůbec první ročník závodu v roce 1874. Lady Anne také patří mezi levnější koně ve hře, přitom je trojnásobnou vítězkou z let 1891, 1894 a 1896 a dlouhá desetiletí nejúspěšnější klisnou, než ji vyrovnala právě Orphee des Blins.
Lady Anne sdílí hnědou stáj s Koranem, jedním z nejúspěšnějších koní 50. a 60. let. Hnědák z Napajedel byl výjimečný svou univerzálností, posbíral 40 vítězství na rovinových i překážkových dostizích. Triumfoval i v Pekingu či Moskvě. Vítězství ve Velké pardubické se dočkal v roce 1963, o rok později ale musel být týden před závodem utracen.
Nejdražší v celé hře je Napoli, výborný rovinový kůň v období po druhé světové válce a vítěz Československého derby, do Velké pardubické zasáhlo několik jeho potomků, mezi nimi i klisna 135 Napoli a v roce 1957 skončila osmá.
V roce 1969 byla Velká pardubická plná koní, které ve hře kupujeme dodnes. Druhá doběhla Mohyla, třetí Gavora, čtvrtá Kostrava, šestá Lukava, sedmý Neklan. Vítězný Korok ale na desce schází.
Běžel i Japan a byl velkým favoritem, jenže ztratil na Velkých zahrádkách. Sice dotahoval, ale nad Havlovým skokem mu selhalo srdce a na místě zemřel. Kostrava je zase jednou z obětí Taxisova příkopu, v roce 1971 si tam zlomila vaz.
„Je to krása, protože díky hře zůstávají v paměti lidí legendární koně. Lidi si je pamatují a ti koně si to zaslouží. Koně, kteří dávno vyhrávali, by měli žít v naší paměti. Hra má sblížit lidi s koňmi. Má je naučit, co je to dostihový kůň. Kůň je atlet, stejně jako sportovec – člověk. Máme k nim mít respekt,“ vypráví Wróblewski.
Nově za polovinu času
A co Orphee, Peruán, Železník a další novodobí vítězové? Mají šanci se do hry dostat? „Když je nějaký projekt úspěšný, tak se do něj podle mě nemá moc vstupovat. Jména koní jsou pro naše zákazníky ikonická záležitost. Mají oblíbené stáje a oblíbené koně. Do toho bych se bála vstupovat,“ říká Margareta Šlemínová. Dcera vynálezce Dostihů a sázek dnes s manželem vede firmu Dino Toys a hru dál vyrábí. A prodává se zhruba 25 tisíc balení ročně.
„Lidé se chtěli vrátit k interakci, komunikaci. V rodině je to přirozený prvek. Bavit se o škole je problémové téma, kdežto v rámci hry se odehrává komunikace, kterou hra zprostředkovává. Je to přirozené a zábavné. Proto se to vrací a je velký boom her,“ vysvětluje Jan Šlemín, jak deskové hry vydržely v době počítačových her a chytrých telefonů. Češi prý zároveň v Evropě patří mezi hravější národy, na rozdíl třeba od Italů.
Koně sice zůstávají, ale hra se částečně mění. Nejnovější verze se má přizpůsobit dnešním požadavkům zákazníků, aby byla kratší. Původní Dostihy a sázky zabraly klidně i čtyři hodiny, pozměněný systém má hrací čas stáhnout zhruba na polovinu.
Navíc má existovat ještě jedna verze hry. Ladislav Mareš ji prý vymyslel ještě v 80. letech a jde údajně o odlišný herní systém. Nic víc ale není známo a zůstává „trezorovou záležitostí“. Zatím.
