Stárnoucí spisovatel Karel Šejnoha (Zdeněk Svěrák) se toho rána probudil mrtvý. „No jo, vždyť jsi úplně studený,“ poznamenala jeho žena (Daniela Kolářová), načež mu podala pohřební rubáš a vyslala ho na místo posledního odpočinku. Tam Šejnoha podepsal pracovníkovi pohřební služby svou knižní sbírku povídek, ulehl do otevřené rakve a zapálil si cigaretu. Zbývalo už jenom čekat. 

Realita se od představy zase tolik neliší. Šejnoha sice s manželkou nesdílí postel, ale mrtvý se být cítí. Aspoň autorsky. Při cestě Prahou totiž potkává zajímavé postavy, které ještě dny poté okupují jeho myšlenky, nedokáže jim už však tak snadno domyslet pořádnou zápletku.

A tak mu tatínek (Vladimír Javorský) a syn s Downovým syndromem (Martin Polišenský) sedí za okny pracovny nebo na zadních sedadlech auta během cesty na nákup a dožadují se zázraku ve formě „normálnosti“. Automechanik (Ondřej Vetchý) by se radši chtěl stát léčitelem. Šejnoha je ovšem všechny trochu zanedbává kvůli Matějovi (Vojtěch Kotek) a lékárnici Vendule (Tereza Ramba), kterou se mladíkovi nedaří sbalit.

Když ani páté pozvání na rande neskončí jinak než dívčiným nekompromisním odfouknutím ofiny, spisovatel mu vyhoví a udělá z něj charismatického fotografa dámských aktů Mária, který nebere „ne“ jako odpověď. Mladé ženy se o něj mohou pomalu přetrhnout, a tak nakonec podlehne i zdánlivě nedobytná Vendula.

„Tak co? Už jste přišel na to, co s námi bude?“ připomíná se tatínek z první, stále ještě nepojmenované povídky. Šejnoha ho odpálkuje mávnutím ruky. Má totiž moc práce s natahováním se k oknu, aby skrz něj dobře viděl, jak ze sebe Mário s Vendulou v záchvatu vášně strhávají oblečení.

Scénář k Betlémskému světlu sepsal Jan Svěrák podle trojice příběhů z otcových knižních povídek. Výsledek nazývá filmovým „obkladem na srdce“, který má být především zábavný a laskavý. 

Zdůrazňuji to především proto, že když jsem sledovala počínání nerudného starce, který prostor na humornou repliku vyplňuje levným vulgarismem a místo slibovaného výletu s manželkou utíká za fiktivní 19letou (informace mnohokrát zdůrazněná v presskitu k filmu) lékárnicí, přívlastky zábavný a laskavý byly to poslední v mé mysli. Spíše mě napadala dosti odlišná slova – a zajímavé je, že snímek se všemi z nich stačí sám počastovat.

Se sebereflexí to nemá nic společného. Když si totiž postava Terezy Ramby postěžuje, že si přijde příliš plochá, Vojtěch Kotek jí položí ruku na prso a prohlásí, že mu plochá rozhodně nepřipadá. Když pak později Vendula nazve Šejnohu „plesnivou fosilií“, děje se tak zatímco se v krátkých šatičkách souká z postele.

Postupně dojde i na slova jako „uslintaný“ a „úplně mimo“, se kterými se už dá souhlasit snadněji. Tím, že ale vycházejí z úst věčně si stěžující manželky – archetypálně pojaté stíhačky, co nemá pro hlavního hrdinu žádné pochopení – lze rozumět, že jde o předjímání určité divácké reakce nebo autorskou odpověď na dřívější kritiky, nad kterými se nyní maximálně pokrčí rameny. Nás už holt nezměníte.

V Betlémském světle je podobných náznaků allenovatění (podle neúnavného amerického tvůrce filmů „o sobě pro sebe“) mnohem více. Vyžívání se v sentimentalitě, hřejivých barvách a dalším vizuálním kýči, romantizace vztahů starších mužů s mladšími ženami, silná autobiografičnost i neochota k ústupkům. Rozdíl je jen v tom, že Svěrákovi to dělají v tandemu.

Nedá se však říct, že by tomu slepenci nesourodých příběhů – tuhle nadějného, tuhle nadrženého, tuhle jednoduše bizarního – úplně chyběla hravost. Překřikující se obyvatelé autorovy fantazie jsou zkrátka už ze své podstaty komičtí a jejich samotná existence umožňuje vyprávět v magické nadsázce.

Když ale scéna zrovna běží pozpátku a zpomaleně, pouze to zvýrazní, jak zbytek filmu naprosto postrádá jakýkoli život. A to je u komedie podstatně horší hřích, než když je sebestředná.

Snímek Betlémské světlo měl v českých kinech premiéru 10. března 2022.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít