Filmovým Kingsmanům a hyperstylizační úchylce jejich režiséra Matthewa Vaughna vděčíme za mnohé. První díl s podtitulem Tajná služba, v němž jsme se poprvé setkali s britskými agenty v padnoucích oblecích a s přezdívkami po rytířích artušovského kulatého stolu, před deseti lety v podstatě odstartoval kariéru Tarona Egertona.

Co začalo jako komediální spin k tradičně úzkoprsejším bondovkám – a jako adaptace komiksu Marka Millara a Davea Gibbonse – tak postupně světové kinematografii dalo šišlajícího zlosyna s tváří Samuela L. Jacksona, chaotickou přestřelku s vypsychovaným davem uvnitř kostela nebo cameo roli hudebníka Eltona Johna, co do energického rytmu písně Saturday Night's Alright for Fighting rozdává kolem sebe kopance v gogo botách a všemi barvami hrajícím kostýmu poflitrovaného opeřence.

Po druhém filmu, kde supertajní špioni v nepřeneseném slova smyslu objevovali Ameriku a její velkovýrobnu whiskey, pokračuje kingsmaní série dál: do minulosti.

V nebezpečí je opět kvůli vrtochům jedné skupinky šílenců osud celého světa. Tahle konkrétní hrozba ale bude divákům trochu povědomější než političtí představitelé s vybuchujícími mikročipy v hlavě. Do historických knih se totiž zapsala jako první světová válka.

Právě do reálného krvavého konfliktu zasazuje Vaughn příběh pacifistického aristokrata Orlanda Oxforda (Ralph Fiennes), který se tak trochu po vzoru Járy Cimrmana připlétá do cesty významným dějinným milníkům a přitom zvládá držet ochranitelskou ruku nad svým bojechtivým synem Conradem (Harris Dickinson).

Rentiérský klid, zpříjemňovaný takovými událostmi, jako je třeba pozvání na lov od samotného arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, mu neustále narušují záludné plány jistého skotského nacionalisty označovaného jako Pastýř (po většinu stopáže filmu identifikovatelného pouze podle silného přízvuku). Ten ze svého vysoko položeného skalního úkrytu, kde mu dělají společnost jen kozlové a pár lidských nohsledů, orchestruje směřování historie.

Prostřednictvím svých lidí má pod palcem tři největší evropské mocnosti. Jejich panovníky – trojici bratranců – si v rámci docela povedeného autorského hračičkovství zahrál Tom Hollander. Když se mu mezi scénami mění kontaktní čočky i míra vousatosti, někde v pozadí dost možná uslyšíte Vaughnův maniakální smích.

Fiennes jako uhlazený protagonista s vážným výrazem a utajeným vojenským arzenálem (zřejmá zdejší náhrada postavy Colina Firtha z předcházejících dvou filmů) není vůbec špatná volba. Bylo už načase, aby se jeho voldemortovskému hekání dostalo svobodného projevu i v přestrojení za dobráka.

Jasným majstrštykem celé více než dvouhodinové První mise je ovšem obsazení Rhyse Ifanse do role Rasputina alias božsky nepředvídatelného ruského magora s mocenským komplexem. Sice se tu chvíli ohání krucifixem s opiátovou náplní a postará se taky o báječně vyšinutou baletně-bojovou kreaci, ale ve výsledku je jen pěšákem pro stran děje mnohem důležitějšího, ale charakterově podstatně ploššího záporáka. Čemuž odpovídá i jemu přidělený prostor.

A přitom poloha, která Vaughnovi nepochybně sedí nejlépe, je právě už zmíněný stylizovaný bizár a přehánění v únosné míře – velmi těžká a snadno nezvládnutelná disciplína, do níž ale Ifansův Rasputin perfektně zapadá.

Něco málo z toho nabídne vizuální stránka filmu. Obzvlášť uspokojující je třeba gag se záběrem z čepele meče nebo střih skrz vousy.

Co se však během 130 minut daří najít už méně uspokojivě, je rovnováha mezi vážným a očekávatelným a šíleným a tím pádem i náramně zábavným. Zatímco si tak noví Kingsmani dokážou získat upřímně pobavenou reakci publika z olíznutých stehen a náhodných cameí reálných historických postav, plahočením se válečnými zákopy a plytkými řečmi o hrdinství ho zase zdárně ztrácejí.

Snímek Kingsman: První mise měla v českých kinech premiéru 6. ledna 2021.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít