Naprosto nesmyslné a, upřímně, taky docela směšné. Jen tak se dá popsat Ceciliino (Elisabeth Mossová) vyděšené prohlášení, že se její bývalý přítel Adrian (Oliver Jackson-Cohen) stal neviditelným.

Cecilii se jen několik týdnů předtím podařilo uniknout z hypermoderní vily kdesi na samotě za San Franciskem, v níž ji Adrian delší dobu držel a psychicky týral. Nejdříve se proto ani neodváží vyjít před dům svého kamaráda Jamese (Aldis Hodge) a jeho dcery Sydney (Storm Reidová), aby vyzvedla ze schránky poštu. Děsí se toho, že by se její ex mohl odněkud nepozorovaně přiřítit a zatáhnout ji zpátky do temnoty.

Jenže Adrian je mrtvý. A z nějakého bizarního důvodu Cecilii odkazuje velký balík peněz. Úleva, kterou žena pocítí, má však jen krátkého trvání. Když se kolem ní začnou dít podivné věci, dojde přesvědčení, že ji Adrian, jí i všemi v jejím okolí nepozorován, nějakým důmyslným způsobem nadále znepříjemňuje život.

Je to ten bezprostřední, ničím nezaobalený způsob, jakým to Cecilia oznámí, co dost možná donutí některé diváky k pobavenému ušklíbnutí.

Pravdou je, že nový snímek známého tvůrce hororů Leigha Whannella netrpí zrovna nedostatkem chvilek, které by mohly být přímo vytržené ze snímků béčkové kvality. Přítomnost herečky Elisabeth Mossové, jejíž každé trhnutí mimickými svaly máme už několik let možnost zkoumat ve stále otravnějších detailech v seriálu Příběh služebnice, od začátku nasvědčuje tomu, že i za sebeabsurdnější replikou může stát autorský záměr.

Whannell si dá načas s tím, aby nám zpřístupnil Ceciliin pocit ohrožení a neklidného očekávání. I když na vlastní oči nikdy nevidíme, co jí Adrian prováděl, její reakce působí věrohodně. Přesto se v nás postupně rodí pochybnost, kterou přiživuje právě komičnost některých situací.

Kamera nás neustále staví do pozice vlezlého pozorovatele, který vše sleduje z povzdálí. V dlouhých záběrech na potemnělé, prázdné pokoje tímto způsobem můžeme vyhlížet neviditelná nebezpečí. Když se pak ale skutečně ukážou, nedokážeme opět udělat víc než jim nečině přihlížet.

V případě záporáka filmu jde rozhodně o výrazný posun od zafačovaného chlápka se slunečními brýlemi, jak se takzvaný Neviditelný muž prezentoval v předchozích adaptacích. Nemělo by to fungovat, ale funguje. A je až k podivu, jak přirozeně a samozřejmě ta změna působí.

Ve Whannellově snímku získává hororová sci-fi postavička z pera H. G. Wellse nádech normálnosti, která mu ale v žádném případě neubírá na strašidelnosti. Děs se tu naopak mísí a posiluje s naštváním a frustrací. Odstraňte absurdní zápletku, a máte velmi reálný předobraz, který nedává prostor pošklebkům. Cecilia, trávící podstatnou část stopáže bojem s prázdným prostorem, tu totiž věrně odráží zkušenost obětí domácího násilí. Ani těm okolí, postavené před pro ně neviditelný konflikt, bohužel často nevěří.

Snímek Neviditelný tak znovu potvrzuje, že není radno podceňovat hororové tvůrce. V posledních letech se totiž profilují jako ti, co si troufají zkoumat hloubku ženské psychiky a traumat.

Snímek Neviditelný měl v českých kinech premiéru 5. března.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít