Kouzlo matematiky spočívá v tom, že dává věcem řád. Neexistuje v ní totiž náhoda. Všechno se dá ve vztahu k jiným věcem logicky vysvětlit. I zdánlivě nesouvisející tak najednou pohromadě dostává význam.

Ukradené kolo. Auto, které odmítá nastartovat. Do koše vyhozená svačina. Muž, který vás v přeplněném vlaku pustí sednout. Vlakové neštěstí, při němž se zachrání všichni, co ve voze stáli.

V očích matematika Otta (Nikolaj Lie Kaas) nešlo o souhru náhod a tragédie má očividného viníka. Nikdo přeci jen tak nezahodí v podstatě nenačaté jídlo, které navíc nepatří zrovna k nejlevnějším. Obzvlášť pokud se ten konkrétní nikdo tolik podobá bratrovi známého gangstera.

Když se policie jeho neprůstřelné úvaze vysměje, Otto se rozhodne o své teorii informovat otce náctileté Mathilde (Andrea Heick Gadebergová), která během zmíněné nehody přišla o matku. Markus (Mads Mikkelsen), voják čerstvě odvelený z bojů v zahraničí, se nenechá jeho plánem odplaty příliš dlouho přemlouvat.

Spolu s Ottovými kolegy, počítačovými geeky Lennartem (Lars Brygmann) a Ementálem (Nicolas Bro), vytvoří skutečně netradiční čtveřici vymahačů spravedlnosti. Zatímco Markus je zvyklý vypořádat se se vším pomocí tiché agrese, rychlé akce a pěstí, excentrická dvojka vědátorů exceluje spíše v hlasitých projevech emocí, mozkové síle nebo argumentací fakty.

A Otto je nejspíš tím nejméně vhodným kandidátem pro to, aby mezi jejich přístupy udržoval rovnováhu.

Příznivce dánského režiséra a scenáristy Anderse Thomase Jensena nejspíš nepřekvapí, jakým směrem se bude hrdinská výprava tohohle kolektivu antihrdinů ubírat, ani že si snímek nevystačí s mantinely jediného žánru. Ty, co ale neznají třeba jeho Blikající světla nebo O kuřatech a lidech — jen dva příklady z pokračující série spoluprácí s oblíbenci Mikkelsenem a Kaasem — dost možná během tematicky velmi těžkých úvodních minut napadne, jestli se někdo s označením „černá komedie“ jenom ošklivě nepřepsal.

Rytíři spravedlnosti nicméně do všech svých žánrových poloh jdou se stejnou razancí a přesvědčením. Vtipy jsou tu stejně břitké jako emoční hloubka vážnějších momentů a kulky stejně dobře mířené jako důmyslně osnované dějové zvraty. Jako v klasické jensenovině se tu míchá realita s absurditou. A přestože se celý film pohybuje převážně v temné, cynické rovině, jeho humor zůstává až neochvějně laskavý.

Podobně je to i s pěticí jeho hlavních postav. Na první pohled pochází z naprosto odlišných světů a neměli by vůbec mluvit společnou řečí. V jiných filmech by to samo o sobě stačilo jako snadno unavitelný komediální motiv, ale s tím se Jensen ve svém vyprávění nespokojí. On se nechce vysmívat, ale nechat diváky pochopit, proč se máme smát s nimi. A to i v těch nejdrsnějších okamžicích.

Jak se postupně dostává pod vnější vrstvu jejich vyhraněné podivnosti, odkrývá něco docela obyčejného a veskrze lidského — svým vlastním způsobem ztracené charaktery, které si navzájem pomáhají najít v životě nějaký smysl. I když se nejdříve musí naučit hledat ho na správných místech.

Snímek Rytíři spravedlnosti uvedl online festival Scandi na streamovací platformě Edisonline.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít