Člověk v tísni ocenil jedenáct kubánských disidentů, kteří odmítli emigraci
Cenu Homo Homini, udělovanou společností Člověk v tísni za prosazování lidských práv, získalo jedenáct kubánských disidentů. Jedná se o bývalé politické vězně, které režim propustil pod podmínkou, že z Kuby odejdou, což řada z nich odmítla. Ocenění se předávalo včera v Pražské křižovatce na slavnostním zahájení osmnáctého ročníku dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.
„Jedenáct lidí řeklo: My ten ostrov opustit nechceme, my si myslíme, že ta práce není dokončená,“ vyzdvihl oceněné ředitel společnosti Člověk v Tísni Šimon Pánek.
Přestože část z disidentů dostala povolení vycestovat a vrátit se do země, ve vlasti zůstali. Cenu za ně převzala Asunción Carillo Hernandézová, aktivistka hnutí Dámy v bílém a matka jednoho z oceněných – Felixe Navarra Rodrígueze.
„Jsem velice hrdá na svého syna, protože je jedním z těch, kdo se snaží bojovat za svobodu a za lidská práva. To ocenění nám pomůže. Znamená to podporu a dává to všem sílu, aby se dál věnovali své práci – snaze získat svobodu. Je to pro ně velká vzpruha,“ uvedla Hernandézová.
Oceněné disidenty na Kubě zatkli během takzvaného Černého jara v roce 2003 a později je tamní režim podmínečně propustil s tím, že mají ze země emigrovat. Nátlak ze strany státního aparátu přesto odmítli a na Kubě zůstali.
„Rozhodli se, že zůstanou zkrátka proto, že jsou to Kubánci. Myslí si, že z žádného jiného místa na světě se nedá pracovat lépe na tom, aby lidé na Kubě znovu získali svobodu,“ vysvětlila paní Hernandézová. „Jak říkal můj syn: Jsem Kubánec, je to moje vlast, nikam jinam nechci, chci žít tady,“ dodala.
I když se za svobodu nejlépe bojuje na rodném ostrově, je podle paní Hernandézové důležitá i podpora exilantů či zahraničí. Pro kubánské disidenty je prý nenahraditelná.
Společnost Člověk v tísni každoročně uděluje cenu Homo Homini osobnostem nebo skupinám, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. Cena byla poprvé vyhlášena v roce 1994. Letos cenu získalo 11 kubánských disidentů: Martha Beatriz Roque Cabello, Jorge Olivera Castillo, Ángel Juan Moya Acosta, José Daniel Ferrer García, Félix Navarro Rodríguez, Iván Hernández Carrillo, Héctor Maseda Gutiérrez, Óscar Elías Biscet González, Eduardo Díaz Fleitas, Librado Ricardo Linares García, Arnaldo Ramos Lauzurique.
Zdroj: Člověk v tísni
„Díky ní můžeme pokračovat v naší práci. Například nám pomáhají dobíjet mobilní telefony – abychom v nich měli kredit. Poskytují nám i jídlo nebo léky. Když byl syn ve vězení, dostávali jsme pomoc z ČR a z Evropy. Lidé ze zahraničí pomáhají jak samotným perzekuovaným, tak i jejich rodinám,“ popsala.
Podporu disidenti dostávají jak od početné komunity emigrantů ve Spojených státech, tak i od Evropské unie. A paní Hernándezová také ocenila některé programy Člověka v Tísni.
Zásadní je podle ní i šíření informací o tom, jaká je v zemi situace. „Na Kubě čelí pronásledování každý – to není případ jen mého syna. Odposlouchávají nám telefony. Abychom mohli na internet, musíme do Havany. Tam nás často kontrolují, a když u sebe má můj syn noviny, tak mu je často třeba zabaví, nebo ho nakrátko zadrží. Když se účastní manifestací, tak ho nakrátko zadržují,“ přiblížila kubánskou realitu.
Perzekuce vůči jejímu synovi i jeho kolegům podle paní Hernándezové dál trvají. Spolu se svou organizací Dámy v Bílém proto nadále protestuje.
V současném zlepšování vztahů mezi Kubou a Spojenými státy tato žena příliš nadějí nevidí. Od návštěvy prezidenta Obamy prý nic neočekává. „Obama Kubě v mnohém ustoupil, ale Kuba mu na oplátku za to nic nedala,“ řekla.
Sblížení s USA, ale režim se nemění
Kubánské aktivisty prosazující lidská práva na festivalu Jeden svět zastupovala i Rosa-Maria Payá, dcera zesnulého disidenta Oswalda Payá a bojovnice za uspořádání svobodných voleb a referenda o budoucnosti ostrova. Ani ona jednání mezi politiky příliš optimisticky nevidí.
„My Kubánci, my lidé v tom vidíme možný pokrok, i to, že by se věci mohly pohnout ke skutečné změně režimu. Ale zároveň víme, že zlepšení vztahů mezi vládami neznamená, že se situace zlepšuje i pro Kubánce. Sblížení s administrativou prezidenta Obamy se prezentuje skoro jako, že na Kubě začala změna režimu. Ale nic takového se neděje. Lidé na Kubě pořád nemají základní lidská práva a dál žijí v chudobě. Nemají základní svobody, nemohou si užívat výsledky své práce. Mezinárodní společenství může pomoci tím, že bude podporovat naše snahy a dohlížet na kroky kubánského režimu,“ poznamenala Rosa-Maria Payá.
Skeptická je i ke snahám o zrušení ekonomického embarga vůči Kubě bez politických změn.
„Přece to není o tom, že nejdřív máme právo na jídlo a až pak na lidská práva. Kubánci nejsou horší lidé než Češi nebo Američané. Nepochybuji, že to vaši politici myslí dobře, ale podívejte se na Čínu – ani po 30 letech ekonomického otevírání tam lidé nemají svobodu a trpí pod represemi. Nepotřebujeme, aby nás někdo učil, co máme dělat. Návrhy už jsou na stole a jen potřebujeme, aby je podpořil i svobodný svět. Není to politická záležitost, je to jen požadavek na základní lidská práva,“ dodala.
