Fotograf přišel v Afghánistánu o ruku a nohy, přesto dál dokumentuje životy uprchlíků

Britský fotograf Giles Duley fotil řadu let modelky a celebrity, pak se ale rozhodl zaměřit objektiv na lidi postižené válkou a humanitárními katastrofami. V Afghánistánu stoupnul na minu, která ho připravila o tři končetiny. Přesto pokračuje ve své práci. V Praze například přednášel o životě uprchlíků.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V roce 2011 přišel Giles Duley o obě nohy a levou paži. Naučil se ale chodit s protézami a fotit jednou rukou. Do Afghánistánu se vrátil a dokumentoval život obyvatel postižených válkou.

„Náš vzájemný vztah se změnil. Najednou jsem nebyl nějaký západní novinář, který se jich vyptává a fotí. Teď toho mám s lidmi, které fotografuji, mnohem víc společného. Často přijdu do nemocnice a mám víc zranění než ostatní. Málokdo přišel o tři končetiny,“ říká.

Přehrát

00:00 / 00:00

Fotograf Giles Duley přišel v Afghánistánu o tři končetiny, přesto dál pracuje a dokumentuje životy uprchlíků

V poslední době dokumentuje 44letý fotograf zejména životy uprchlíků. „Uprchlická krize je asi to nejdůležitější, na čem jsem zatím pracoval. Panuje kolem ní tolik nepravd, xenofobie, strachu a nenávisti. Polarizuje politiku po celé Evropě,“ vysvětluje.

„Šíření příběhů lidí, s nimiž se setkávám, je tak opravdu důležité. Musíme si uvědomit, že 90 procent uprchlíků, kteří připlouvají na Lesbos, přichází z Iráku, Afghánistánu, Sýrie nebo Jižního Súdánu, tedy ze zemí, kde je válka. A ti lidé jsou opravdu zoufalí,“ upozorňuje Duley.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky fotografa pověřil, aby dokumentoval uprchlickou krizi. Za běženci už se vypravil třeba do Libanonu, Jordánska, Řecka, Turecka nebo Francie.

'Každý můžeme nějak pomoci'

„Problém při mé práci je, že situace je na mnoha místech stále stejná. Média ale chtějí vysílat stále něco nového a je těžké je přesvědčit, aby se něčemu věnovala opakovaně. V Libanonu například žije v uprchlických táborech na 1,5 milionu lidí už více než čtyři roky. Pro mě je důležité se vracet a připomínat, jak se vyvíjí život jednotlivých lidí. Do Libanonu například už několik let jezdím za těžce nemocnou holčičkou, která nemůže chodit a žije v uprchlickém táboře,“ přibližuje Duley.

Zajistit lidem, kteří uprchli před válkou do sousedních zemí, důstojné životní podmínky, léky a vzdělání je podle britského fotografa klíčové. Duley věří, že jeho práce má v tomto ohledu smysl.

„Každý máme nějakou dovednost, kterou můžeme pomoct. Já umím fotografovat a zprostředkovat příběhy lidí. Zasvětil jsem té práci život a málem jsem o něj přišel. Ale budu v tom pokračovat.“

„Někdy si říkám – škoda, že nejsem lékař, politik nebo milionář. Ale doufám, že moje fotky podnítí lidi k tomu, aby se třeba stali lékaři, přispěli peníze nebo napsali svému politikovi. A to je všechno co můžu dělat,“ uzavírá Giles Duley, který vystoupil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme