Giddens: Lidstvo čelí mnoha výzvám

Prahu nedávno navštívil věhlasný britský sociolog Anthony Giddens. Proslavila ho takzvaná ,třetí cesta', koncept politiky mezi klasickou levicí a neoliberalismem. Třetí cestu uplatnil v praxi i labouristický expremiér Tony Blair, kterému dělal profesor Giddens poradce. Člen Sněmovny lordů hlásá sociální spravedlnost ve smyslu stejných příležitostí, propojenou ale s kapitalistickou motivací k soutěživosti.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Anthony Giddens | Foto: Nigel Stead /LSE

Giddensova teorie strukturace se zabývá zhruba tím, nakolik je jedinec svobodný a nakolik determinovaný sociálním okolím. Giddens zpopularizoval své dílo hlavně učebnicí Sociologie, česky poprvé vydanou v roce 2000.

Do české metropole přijel sociolog na pozvání Globální sítě pro rozvoj na konferenci o globálním rozvoji a reformě světového kapitalismu. Ptali jsme se ho na aktuálnost ,třetí cesty', globalizaci a globální hrozby, nebo na osud sociálního státu.

Obstálo mezinárodní společenství v tom, jak zareagovalo na krizi po zemětřesení na Haiti?

Nepochybuji o dobré vůli světa pomoct Haiti. Problémy, se kterými se po katastrofě mezinárodní asistence potýká, jsou pouze logistické. Pomoc neproudí tak, jak by měla kvůli chybějící infrastruktuře. Ale jinak je reakce světa příkladem pozitivní stránky globalizace.

Na druhou stranu bychom si měli položit otázku, proč jsme svědky této mizérie na Haiti. Jistě, může za ní přírodní pohroma, ale taky fakt, že tato země byla dlouhodobě chudá a špatně spravovaná. Jelikož žijeme v globálním věku, je zde i povinnost zbytku světa najít efektivnější cesty pro rozvoj těch nejchudších oblastí.

Kupříkladu když vezmeme pět procent nejchudších států planety, tak pochybuji, že by jakkoliv profitovaly z posledních dvaceti až třiceti let ekonomické globalizace.

Jaká jsou podle vás v současnosti hlavní pozitiva a na druhou stranu negativa globalizace?

Globalizace ve skutečnosti znamená růst vzájemné závislosti. Zhruba od konce šedesátých let minulého století jsme svědky zrychlování jejího tempa. Podle mě je chyba definovat globalizaci čistě ekonomickými pojmy. Není to jenom expanze trhu. Je to poháněné z velké části tím, co tady právě teď děláme. Byl to vynález globálního satelitního systému na konci šedesátých let, který umožnil komunikaci mezi libovolnými oblastmi světa.

Globalizace je tedy podle mě poháněná spíš informační revolucí než trhy. Co se ale děje s globalizací dnes? Ten aspekt informačního propojení světa je určitě stále na vzestupu, ekonomická globalizace se ovšem nevyvíjí tak hladce, je narušená, a jak ukázala finanční krize, má také silně negativní aspekty. Zásadní negativní oblastí globalizace je také klimatická změna.

Jsme možná na pokraji radikální klimatické změny, která navíc může být nevratná. Souvisí to právě s onou vzájemnou závislostí, a proto se musíme porozhlédnout po nových modelech ekonomického řízení, jednak s ohledem na krizi, jednak s ohledem na krach klimatických rozhovorů v Kodani. Oba tyto problémy totiž reflektují stejný paradox, tedy že navzdory rostoucí vzájemné závislosti zatím nemáme odpovídající nástroje globální kontroly. Měli bychom proto hledat tyto nové nástroje, i posilovat ty už existující.

Je takzvaná ,třetí cesta' stále aktuální?

Nerad ten termín ,třetí cesta' používám, protože řada lidí nepochopila, co tím bylo míněno nebo ho interpretovali po svém. Ty myšlenky ale stále vyznávám a myslím, že pořád mají globální význam.

Ten pojem jsme použili s cílem opustit dva myšlenkové směry, které dominovaly do konce osmdesátých let 20. století. Prvním z nich byl direktivní státní socialismus, druhým tržní fundamentalismus paní Thacherové. Víme, že minimálně kontrolované trhy mohou přinést prosperitu, na druhou stranu ale taky závažné škody. Proto musíme najít nový způsob řízení nebo kontroly, který na jednu stranu umožní rozvíjet pozitiva trhů, jejich flexibilitu a inovativní potenciál, zároveň ale zabrání negativním dopadům. Tedy krizím a problémům, které ryzí deregulace v posledních dvaceti letech přinesla.

Je to téma i dnes, kdy roste vzájemná závislost na planetě. Stává se to globální otázkou, nikoliv pouze národní. Musíme proto požadovat širší globální svědomí a nové mechanismy, kterými odpovíme na naší vzájemnou závislost efektivně, systémem regulací a zároveň inovací.

Klimatická změna je výborný příklad problému, který musíme řešit společně, protože je to navýsost globální problém, před kterým nikdo nemůže utéct. Na druhou stranu potřebujeme inovace, které nemohou být poháněny státy. To vyžaduje využívání tržních mechanismů, ovšem současně vládní intervenci. To je přístup, který jsem původně nazval politika třetí cesty.

Je tato politika vhodná i pro země které jsou sice chudé, mají ale relativně zodpovědné vlády a potenciál se rozvíjet?

Napadá mě jako příklad západoafrická Ghana. Jejich situace je v obecné rovině podobná tomu, co se dělo i v České republice v období transformace. Je zapotřebí posílit globální ekonomické mechanismy tak, aby to posloužilo nejen stabilizaci světového ekonomického systému, ale pomohlo i efektivnějšímu rozvoji států speciálně v Africe. Protože Afrika zůstává v negativním smyslu výlučným regionem, kde se akumulují vážné problémy.

Tu propast v rozvoji mezi Afrikou a zbytkem světa navíc prohloubil úspěch Číny i dalších asijských zemí a v poslední době i řady států v Latinské Americe. Z totožných reforem by sice měla na obecné úrovni profitovat jakákoliv země. Tyto reformy ale musí zahrnovat mechanismy rozvoje. Nikdy jsem si nemyslel, a teď už si snad nikdo nemyslí, že by řešením byly jednoduché strukturální politiky, naordinované zemím zvnějšku.

Rozhodně musí hrát větší roli nadnárodní ekonomická regulace i jednotlivé národní vlády. Myslím, že i Světová banka se v posledních dvou až třech letech přiblížila této pozici. Právě třeba Ghana je v tomto smyslu do jisté míry příkladná, protože dělá určité věci lépe než většina afrických zemí.

Africké státy se trochu vrací k aktivní industriální politice a vládou poháněným investicím. Už nejsou prostě jen místy, která se ,vysvlečená donaha nabízí na světovém trhu'. Myslím, že by jsme měli hledat způsob, jak zkombinovat otevřenost s větší regulací.

Africké země to určitě teď po recesi nemají jednoduché. Neznám žádnou magickou formuli, která by zemi jako Ghana v současnosti zajistila závratný ekonomický rozvoj. V Africe jsou dnes ale větší problémy, například v Nigérii. Podobně jako v dalších ropných ekonomikách tam z příjmů z drahocenné tekutiny profituje jenom úzký okruh lidí. Nespravedlivá distribuce těch příjmů tam vytvořila systém warlordů, ,válečných magnátů'. Nigérie je proto ve vážné a složité situaci.

V jedné ze svých prací píšete o tom, že pro lepší příští svět je nutné konfrontovat násilí v tom současném. Jak se ale můžeme násilí dnes postavit? A kde jsou vlastně největší hrozby v tomto ohledu?

Taková Barma nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro svět. Je to jiný příklad než třeba Severní Korea nebo Írán. To jsou státy, které jsou potenciální hrozbou pro stabilitu světa. Co se týče Barmy a podobných autoritativních režimů, svět je poněkud paralyzovaný. Protože většina nástrojů, které umíme používat, už jsme zkusili využít. A ukázalo se, že nejsou moc efektivní.

Zbývá nám proto jedině pokračovat v tlaku na demokratizaci, v podpoře demokratické opozice v těchto zemích. Dělat to jako doposud není úplně ideální. Na druhou stranu si nemyslím, že cestou je další zpřísňování sankcí, protože ty dopadnou víc na normální lidi než na režim. Čili ještě jednou, neznám žádný zázračný lék, vyjma pokračování v tlaku na demokratizaci.

Potom bych se zastavil u Severní Koreje a hlavně Íránu, ty představují jiný typ hrozby. Jaderné zbrojení, to je, řekl bych, jedna ze dvou nebo tří největších globálních hrozeb. Dlouho se nám totiž dařilo udržovat stabilní počet zemí s atomovou zbraní. Až donedávna. To se změnilo a v centru zájmu by v tomto ohledu skutečně měl být Írán, který je geopoliticky nesmírně významný.

Myslím si, že bychom měli použít všechny prostředky s výjimkou vojenské ofenzivy, které Írán zastaví od vývoje jaderné pumy. Protože jaderný Írán by mohl spustit v tom velmi nestabilním regionu nové kolo jaderného zbrojení.

To je podle mě opravdové nebezpečí, které se hodně liší od situace například Barmy. Jistě, jsou tam podobnosti, ty režimy jsou autoritářské, přiznávají svým občanům minimum demokratických práv, utlačují ženy. Tu represi vůči ženám mají vlastně všechny nesvobodné režimy společnou.

Považujete hrozbu přelidnění za jeden z největších globálních problémů dneška?

Ano, souhlasím, je to jedna z největších výzev, kterým dnes čelíme. Jde také v širším smyslu o prvotřídní příklad dopadu globalizace. Před sto lety žila na Zemi miliarda lidí, brzy to má být devět miliard. Žijeme ve světě s omezenými zdroji, ve kterém zároveň každý chce být bohatší. Všechny zásadní otázky od klimatické změny po závislost na omezených zdrojích se soustřeďují kolem populačního problému.

Svízel je v tom, že nikdo, s jedinou výjimkou, zatím nepřišel na to, jak prakticky zmírnit populační boom. Tou výjimkou je růst blahobytu dané společnosti. Čím většímu blahobytu se jedinci v ní těší a čím větší v ní mají moc ženy, tím výraznější je tam tendence k poklesu porodnosti.

Materiální blahobyt ovšem znamená zároveň víc emisí skleníkových plynů a větší tlak na vzácné přírodní zdroje. Takže je to rozporuplná a obtížně řešitelná otázka. Jediný úspěšný příklad omezení populačního růstu v posledních desetiletích ukázala světu Čína. Její státní populační politika vedla k redukci růstu obyvatelstva o zhruba třicet procent.

Ten čínský model se ale zdá být pro některé země příliš drakonický, navíc v sobě nese i velká rizika, jako například rostoucí početní převahu chlapeckých novorozenců nad dívčími. Čili ten experiment prostě nemůže být zopakován v globálním měřítku. Já si stále myslím, že by nebylo rozumné vydávat velké peníze na stabilizaci světové populace, protože ty peníze by se měly investovat do jiných věcí, například do nových ,zelených' technologií.

Jaká je ideální velikost a podoba takzvaného státu blahobytu? Najdeme ten ideál třeba ve Švédsku?

Skandinávské země jsou před zbytkem světa v mnoha oblastech, nejen v systémech sociálního zabezpečení, ale také například v ekologii. Jsou to země nejvíc rovnostářské, které došly zatím nejdál ve zrovnoprávnění mužů a žen. Skandinávie navíc vykazuje dlouhodobě udržitelný ekonomický růst. Ano, ty státy jsou modelem pro ostatní země. Ale jsou také hodně odlišné mezi sebou. Švédsko, Dánsko a Finsko se navzájem dost odlišují v jistých ohledech.

Ovšem nemyslím si, že by konkrétní vládu bylo možné vyzdvihovat například ze to, že utratí za sociální výdaje řekněme 40 procent HDP. Protože záleží na tom, jak ty peníze utratíte. Záleží na tom, jaké další mechanismy ve společnosti fungují. Sociální systémy by podle mě v první řadě měly motivovat, ne primárně vyplácet peníze. Měly by se zaměřit na tvorbu pracovních míst. Ne jenom na konstatování, že nezaměstnanost je hrozba a proto budeme chránit lidi. Spíš bychom se měli zaměřit na otázku, jak nám může sociální systém pomoct vytvořit pracovní místa.

Skandinávské země jsou v tomto ohledu také vepředu, úroveň zaměstnanosti je v nich přes 70 procent, což je víc než ve většině ostatních průmyslových zemích. Myslím si, že se stále od nich máme co učit.

Pokud jde ale o sociální stát, pak doporučuji rozhlédnout se po celém světě a pokusit se najít nejlepší praxi. Nikdo by se asi nechtěl vracet k onomu starému nefunkčnímu sociálnímu státu. Moderní stát blahobytu musí být pružný, rychlý, tvůrčí. Ta reforma sociálního státu ale nemůže být snadná, protože lidé navykli tomu, že mají určitá sociální práva. A těch se nechtějí vzdát. Začali je vlastně považovat za přirozená práva, ačkoliv jsou to pouze práva existující v rámci státu blahobytu. Čili reforma sociálních systémů bude dozajista obtížná, musí to být pozvolný proces.

Jan Prokeš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme