Vášeň pro zdravou stravu se může stát posedlostí. Je třeba ji léčit
I zdravé stravování má své meze. Vyhýbat se tučným potravinám, konzervantům, „éčkům", polotovarům, nebo uměle hnojeným produktům je jistě zcela v pořádku, ale pokud se tento způsob života stane obsesí, je to problém. Ortorektiků, tedy lidí, kteří jsou posedlí zdravou výživou, postupně přibývá.
„Ta posedlost začíná tehdy, když vejdete do běžného obchodu, potřebujete si nakoupit jídlo a nevyberete si,“ říká psycholog Jan Kulhánek, který se s podobnými případy setkává stále častěji.
„Když člověk prostě není schopný slevit ze zásad, pokud je to potřeba, a najíst se, tak se jedná spíše o posedlost nebo extrémně přehnanou orientaci na zdravou výživu,“ pokračuje Kulhánek.
Obyčejné potraviny připadají ortorektikům velmi podezřelé. Zkoumají, co obsahují nebo kde byly vypěstovány.
„Ve výsledku to vede k tomu, že se neuvěřitelným způsobem zúží výběr, zúží se jídelníček, což je samo o sobě dost nezdravé. Také se zúží myšlenkové pole lidí. Přemýšlí pak hlavně o tom, co si můžou a co nemůžou dát k jídlu, kam si pro to zajít. Odpadají pak věci, které je dříve zajímaly – ať jsou to koníčky, práce, vztahy. Zní to absurdně, ale pak to nabere obrátky,“ varuje Jan Kulhánek.
Ortorexie může začít třeba odmítáním potravin s takzvanými éčky, následně se člověk zaměří pouze na biovýrobky. Zpočátku je kupuje v jakémkoliv obchodě, ale pak už věří třeba jen jedné biofarmě.
„To už překročilo tu mez zdravého odstupu a uvažování. Hlavně už je vidět, že ty ostatní potraviny začínají být vnímány jako jedy. Což není pravda: jedy to nejsou. Končí to třeba tím, že si taková osoba nechává posílat špenát z Austrálie letecky a nic jiného jíst pořádně nemůže,“ ilustruje Jan Kulhánek situaci, kdy problém začíná být zjevný.
Podobně jako u ostatních závislostí člověk sám svůj problém nevidí. Mnohem dříve si ho všimne jeho okolí. Proto ani postižený nepřijde sám za psychologem. Za ním přichází až s druhotnými problémy, které se na ortorexiii a sociální vyloučení vážou: například s depresí. Tento problém může vyústit i v klasické psychogenní přejídání.
V krajních stavech se člověk spíše než k psychologovi dostane na jednotku intenzívní péče, protože své tělo nedostatečnou výživou zcela zdevastuje. Při psychoterapii se pak ortorektici postupně učí překonat strach z jídla, které jim dříve vůbec nevadilo.
