Češi utrácejí navzdory ekonomické nejistotě stále více za Fair trade výrobky
Češi jsou i v dobách ekonomické nejistoty ochotni připlatit si za takzvané fairtradové výrobky. Loni za ně vydali 92 milionů korun, tedy o 15 procent víc než v roce 2010. V rámci konceptu Fair trade, neboli spravedlivého obchodu, mají větší příjmy z prodeje produktů získat pěstitelé či řemeslníci z rozvojových zemí. Za svou práci také mají dostat takovou výkupní cenu, která odpovídá nákladům na výrobu a zaručuje jim současně důstojný život.
V Česku se z fairtradových výrobků jednoznačně nejvíc prodává káva. Barbora Mrázková z nevládní organizace Na Zemi na základě trendu posledních let věří, že Češi budou stále ochotnější Fair trade výrobky kupovat. Ekonom a novinář Lukáš Kovanda z časopisu Týden je k fenoménu fairtradových výrobků skeptičtější.
V posledních desetiletích se podle něj kolem fairtradových výrobků rozvinul značný lobbistický tlak, který se snaží jejich propagaci začlenit i do evropské legislativy. To ale není správné, myslí si Kovanda, protože rozhodnutí by mělo zůstat na jednotlivcích.
Barbora Mrázková z nevládní organizace Na Zemi a ekonom a novinář Lukáš Kovanda z časopisu Týden mluvili na téma fairtradových výrobků
Fair trade vychází ze zásady, že pěstitel nebo řemeslník dostane spravedlivou odměnu za svou práci a není tedy vykořisťován. Nabízí se ale otázka, kdo a jak by měl férovou cenu stanovit.
„Spravedlivá cena v rámci systému Fair trade, pokud budeme mluvit o certifikace Fair trade, je určována poměrně složitým způsobem. Je určována na základě životních nákladů v každé zemi, takže se liší v různých zemích. Měla by opravdu pokrývat nejenom náklady na důstojný život, ale i například na vzdělání nebo aby si lidé mohli něco našetřit do budoucna,“ vysvětluje Mrázková.
Volný trh, který by spravedlivou cenu určil, totiž podle ní kvůli celním bariérám neexistuje. Řada organizací, které se v rámci Fair trade aktivně angažují, je nicméně vůči liberalizaci trhu skeptická. Podle Mrázkové pramení skepse z toho, že nikdo nemá přesnou představu, jakou situaci by volný trh přinesl.
Fair trade, nebo Free trade?
„Pokaždé, když necháme někoho vyvoleného počítat nějakou spravedlivou cenu, tak se dobereme výsledku, který nakonec je méně spravedlivý, než je ten výsledek, který určí tisíce, možná desetitisíce na sobě nezávisle jednajících jedinců,“ nesouhlasí Kovanda. Řešením situace, kdy pracující v rozvojových zemích Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky nedostávají dostatek za to, co vyprodukují, je podle něj namísto systému Fair trade volný obchod, tedy Free trade.
„Problém je ovšem v tom, že Free trade v té skutečné, čisté podobě dosud rozhodně neexistoval. A pakliže existují různá celní znevýhodnění ve vztahu Evropské unie k Africe kupříkladu, tak se rozhodně o žádném volném obchodu hovořit nedá. Pakliže se toto podaří odbourat, což ovšem je politicky velmi naivní představa, obávám se, pak budeme moci sledovat podle mého soudu i pozvolný rozvoj afrického zemědělství a vůbec i hospodářský růst Afriky,“ uvažuje.
Přínosem Fair trade pro pěstitele a řemeslníky z rozvojových zemí ale podle Mrázkové nejsou jen stanovené minimální výkupní ceny. „To nejdůležitější pro ně je nějaká jistota, možnost plánovat svůj život, šetřit, možnost třeba dát vzdělání svým dětem,“ uzavírá.
