Spořitelna vznikla v roce 1825. Podle autora knihy Historie bank a spořitelen v Čechách a na Moravě Pavla Juříka šlo hlavně o to pomoct chudšímu obyvatelstvu lépe hospodařit s penězi a naučit je spořit si na budoucnost.

„Zabránit jejich zbytečnému utrácení a naučit je spořit si na budoucnost, proto byly přijímány vklady poměrně malé i velké, v rozmezí 25 krejcarů až 100 zlatých, což byla asi hodnota jedné velké slepice nebo jedné krávy. Byla to hodnota jednoho vkladu, občan mohl vkládat opakovaně. A aby byla motivace větší, tak bylo nabídnuto úročení vkladu ve výši čtyř procent,“ popsal Juřík pro Radiožurnál.

Aby všichni věřili, že spořitelna bude fungovat dobře, a byli ochotni do ní své peníze vkládat, přijal nad ní záruku nejvyšší purkrabí pražský – hrabě Karel Chotek.

Kolem roku 1825 byla po finančním kapitálu vysoká poptávka, protože neexistovaly velké banky. V Rakousku fungovalo jen několik peněžních ústavů. Spořitelna Česká vznikla také nedlouho po napoleonských válkách, což podle Juříka poptávku po úvěrech také zvyšovalo.

„Rozvrácené státní finance vedly k velkému bankrotu, takže spořitelna měla obnovit důvěru ve změnu jako takovou. A díky velké poptávce po úvěrech byla spořitelna schopna vkladatelům zaručit čtyřprocentní výnos. Časem ho snížili na tři procenta, ale pořád to bylo docela hezké,“ uvedl.

Ojedinělý kraj

Vláda ve Vídni i gubernium v Čechách a na Moravě si pak uvědomily, že je potřeba bankovnictví dál rozvíjet. V polovině 40. letech 19. století proto vznikly zákony, na základě kterých mohly začít fungovat i další spořitelny.

V roce 1847 začala fungovat spořitelna v Aši, kterou ale založili Němci. První česká obecní spořitelna vznikla v roce 1857 v Plzni.

„Pak už počet rychle stoupal, protože si jak města, tak podnikatelé uvědomovali, že potřebují úvěry a potřebují schraňovat prostředky od obyvatelstva. To mělo zájem svěřovat peníze spořitelnám, takže kolem roku 1880 už jsme měli 120 různých městských a občanských záložen,“ upřesnil Juřík.

Své úspory do spořitelen zpočátku podle něj ukládali hlavně obyvatelé větších měst – tedy podnikatelé, obchodníci, měšťané nebo bohatší sedláci. Kolem roku 1860 už peníze do finančních ústavů vkládali ale i lidé z menších měst. Spořitelny byly podle Juříka poměrně stabilní a bezpečné.

„Byly většinou vedeny velmi zodpovědně, byl veřejný dohled nad těmito prostředky, ale objevily se i některé případy krachu jako Svatováclavská záložna v Praze,“ doplnil Juřík.

Tehdy jeden z úředníků falšoval účetní výkazy a ukradl z poklady spořitelny hotovost. Podle Juříka to ale byly velké výjimky.

Daniela Vítů Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít