Jak jsme na tom s výší daně z příjmů v porovnání s jinými evropskými zeměmi? Je to opravdu tak, že u nás je ta daň nízká a je tedy prostor ji zvednout?
Nejdříve je potřeba rozlišit, co přesně znamená daň z příjmu fyzických osob. Když se budeme bavit čistě o úrovni daně, tak ta relativně nízká je. Větší problém v ČR je celkové zatížení odvody, zvlášť u zaměstnanců. To je v mezinárodním srovnání nadprůměrné. Položka, která jde za náklady práce, je v tom celkovém koláči toho, co státy vybírají na daních, v ČR o něco málo větší, než je tomu v OECD, ve standardní západní společnosti.

Znamená to, že sice máme nízké sazby daně z příjmů, ale zároveň máme vysoké sociální a zdravotní pojištění, a to zdražuje náklady na práci?
Určitě. Ze všeho, co stát v roce 2022 vybral na daních a odvodech, tvoří zdravotní a sociální pojištění téměř 40 %. Když se podíváme na to, kolik vybral opravdu jenom z té daně z příjmu fyzických osob, tak jsme na úrovni kolem sedmi procent. Ten nepoměr je obrovský a přináší spoustu problémů. Například to, že je přes sociální a zdravotní odvody velmi složité implementovat do systému nějakou větší progresi.

V těch odvodech nejsou žádné slevy, které následně tvoří nějakou cílenou redistributivní politiku státu, a spousta nízkopříjmových domácností z nich už pak nemůže čerpat další výhodu. A pak narážíme na to, že je ten systém celkově mnohem méně progresivní než v mnoha jiných státech světa.

Úprava daně z příjmů je teď tématem vzhledem k přípravě konsolidačního balíčku pro ozdravení státních financí. Některé strany by chtěly určité zvýšení daně z příjmu fyzických osob. Například STAN navrhuje tři sazby – 17 %, pro lidi s dvojnásobkem průměrné mzdy 21 % a pro lidi se čtyřnásobkem a výše 31 %. Je výraznější progrese cestou, jak získat do státního rozpočtu více peněz a vyřešit ty hrozivé schodky?
Klasická ekonomická poučka praví, že lepší je danit víc věcí menší sazbou než pouze několik málo věcí sazbou vysokou. Je to prostě efektivnější. V našem případě, kdy už dneska máme relativně vysoké zatížení nákladů práce, možná dává větší smysl rozložit tu daňovou zátěž na jiné trhy. Opakovaně se řeší například majetkové daně. V tom ČR systematicky zaostává.

Když tedy na chvilku odbočíme k majetkové dani, jak jsme na tom?
Ze všech daní, které vybíráme, připadá na majetkové daně jedno procento. Pokud se nepletu, tak průměr OECD byl nějakých šest procent. Takže i kdybychom třeba zpětinásobili tu proporci toho, co vybíráme v majetkových daních, tak pořád nejsme nijak mimo standardy vyspělých zemí.

Vraťme se k dani z příjmů. Vidíte tam prostor pro zvyšování sazeb?
Sazby určitě můžeme využít pro zvyšování progrese. Tu ale zároveň můžeme měnit také nastavením slevy na poplatníka.

Když se v roce 2020 řešilo zrušení takzvané superhrubé mzdy, jedním z našich návrhů bylo použít i slevu na poplatníka a převést ji do bonusu. To se nestalo. Tato sleva by potenciálně mohla zvyšovat progresi, i kdybychom měli stejné sazby. Takže žít tou samotnou sazbou daně, není celý příběh.

Když se budeme bavit o nějaké navržené celkové změně daňového systému této země, tak zvýšení progrese je na stole. Některé strany už to zvedají a my jsme v zásadě rádi, že mají odvahu jít s tím na veřejnost. Ve studii jsme se snažili dopočítat to, co by do veřejných rozpočtů přinesl návrh hnutí STAN. A naše odhady se pohybují někde kolem 30 miliard.

Nějaký kus to v rozpočtech může pomoci zalepit, určitě to ale nevyřeší celý problém. Zůstává otázka, jestli chceme ještě víc danit práci, což přináší spoustu nepříjemných a negativních problémů, anebo to budeme muset doplnit nějakým jiným typem zdanění.

Na koho by zvýšení výnosů daně z příjmu o 30 miliard korun podle návrhu hnutí STAN nejvíc dopadlo?
Z našeho vyhodnocení návrhu hnutí STAN vychází, že efektivní daňová sazba, která zahrnuje jak odvody samotného zaměstnance, tak i všechny odvody na straně zaměstnavatele, se ve všech těch příjmových kvintilech mění relativně stejně. Samozřejmě ti vysokopříjmoví budou v absolutní hodnotě odvádět o něco víc, než ti nízkopříjmoví, ale v relativní hodnotě to vypadá na posun celé distribuce o pár jednotek, možná jen o pár desetin procentního bodu výš.

Propočítávali jste i další varianty? Jaké jsou možnosti, kolik by se dalo nějakou úpravou daně z příjmů do veřejných rozpočtů získat?
Nejprve jsme se samozřejmě podívali na to, jak to vypadá dneska, abychom měli nějakou základnu, se kterou to můžeme srovnávat. Pak jsme se podívali na to, co by se stalo, kdybychom vrátili superhrubou mzdu.

Kolik jste se dopočítali? O kolik jsme přišli zrušením zdanění superhrubé mzdy?
Není to úplně doslova, že bychom se vrátili k celému nastavení, které tady bylo před rokem 2020. Vrátili jsme se jenom k superhrubé mzdě jako základu daně, a pak jsme se vrátili k původní výši slevy na poplatníka, která se od té doby zvyšovala dokonce dvakrát z 24 na dnešních 30 tisíc korun. V ten moment nám vychází, že kdyby toto zůstalo, tak se současnou strukturou příjmů vybíráme řádově o 120 miliard více než dnes.

Dávalo by to tedy smysl – a říkají to i někteří ekonomové – vrátit se zpátky do roku 2020 a počítat daň znovu ze superhrubé mzdy?
Myslím, že ne. Souvisí to s tím, co jsem říkal předtím. Zatížení práce je v ČR i dnes poměrně velké. Zatěžovat práci dál a dál vytváří mnohem větší neefektivnosti, než kdybychom hledali zdroje z jiné aktivity.

Možná je rozumné přemýšlet o nějaké variantě, kdy sice musíme do nějaké míry zvýšit odvody z práce, ale 120 miliard je zbytečně moc. Měli bychom se snažit hledat nějaký kompromis.

Samozřejmě jsou možnosti jak na výdajové straně, tak na té příjmové. Opakovaně se vracíme k tomu, že například pro některé typy spotřební daně dlouhodobě chybí nějaká valorizace. Například spotřební daň na líh je v jednotkách korun. Navzdory inflaci a růstu příjmů zůstává výše této daně stejná už několik let. Takže to je další prostor, kam se můžeme dívat při hledání příjmů.

Vybírat navíc 120 miliard na dani z příjmů by podle vás bylo zbytečně moc. Jaká je vaše ideální varianta, která by co neméně zasáhla lidi s nízkými příjmy a byla by zároveň co nejvýhodnější pro stát?
Částečně jsme se vrátili k tomu vykopávacímu bodu, co nám dal návrh STAN. Řekli jsme si, že bychom chtěli naplnit cíl vybrat těch 32 miliard navíc a zároveň najít způsob, který by vedl k větší progresi a ještě by se třeba povedlo zrušit některé prvky, které v tom daňovém systému už tak moc nechceme. To jsou věci, které vytváří velmi negativní motivace pro lidi, například sleva na partnera s nízkými příjmy a různé odečitatelné položky, jako například na úroky z hypoték a podobně, a mají velmi nevlídné distribuční efekty.

Co to znamená?
To je politika, která přispívá vysokopříjmovým domácnostem. Pouze ve vysokopříjmové domácnosti je pravděpodobnost, že někdo bude přispívat na penzijní spoření nebo že bude mít hypotéku. Je to další nepřímý kanál, kterým zvýhodňujeme vysokopříjmové domácnosti, a snižujeme progresi celého systému.

Myslíme si, že důležitou součástí jakékoliv reformy, která by teď měla být na stole, by mělo být osekání podobných výjimek, slev a odečitatelných položek. My se velmi rádi vracíme ke slevě na partnera s nízkými příjmy. Standardní je situace, kdy se druhý vydělávající člen domácnosti vrací na trh práce, úplně typicky po rodičovské dovolené. Zpravidla je to manžel, který návratem partnerky na trh práce ztrácí slevu, kterou měl do té doby. Dneska je to zhruba 24 tisíc korun ročně. Návratem partnerky do práce se tomu druhému zvýší daně a pro celou domácnost to nemusí být nakonec až tak výhodné. Zvlášť pokud ten druhý jde jen na částečný úvazek.

Existuje ale také relativně dost případů, třeba až třetina, kdy tuto slevu čerpá důchodcovská domácnost. Jeden z partnerů už je v důchodu a v ten moment ten druhý partner dostává slevu. Když to zrušíme, tak ubližujeme i domácnostem, které jsou v předdůchodovém věku a zatím jsem neviděl, že by někdo přemýšlel o nějaké kompenzaci pro tuto skupinu.

A jaká by tedy byla ideální varianta? Kolik by stát mohl získat?
Já bych byl opatrný říkat, že je ideální. Má prvky, které nám dávají smysl. Má větší progresi, má zrušení některých slev – pak se můžeme bavit například o 30 miliardách. To odpovídá návrhu hnutí STAN. Anebo se můžeme bavit o téměř 60 miliardách. To je v té variantě, kde máme malinko větší progresi a naopak zvyšujeme slevu na poplatníka. Ta by to měla kompenzovat to, že by z nějaké úrovně poplatníci neměli daň z příjmu fyzických osob vůbec platit.

Ještě jsme nezmínili skupinu, o které se vede velká debata ohledně vyššího zdanění nebo nějakého vyššího povinného pojistného, a to jsou osoby samostatně výdělečně činné. Hodně politiků i ekonomů je proti tomu je víc zatěžovat a zdůvodňují to tím, že tito lidé nemají placenou dovolenou a další výhody, jako mají zaměstnanci. Co si o tom myslíte? Jak jsme na tom v porovnání s jinými zeměmi?
Tato diskuse je užitečná, když zasadíme do kontextu pár základních faktů. Například když se podíváme na to, kolik poplatníků jsou zaměstnanci, kolik jsou OSVČ a kolik jsou ti OSVČ na hlavní činnost. A porovnáme to s tím, kolik vybíráme z jejich činnosti a kolik z těch nákladů práce odchází do veřejných rozpočtů. Pak zjistíme, že OSVČ s hlavní činností je zhruba 12 procent, a v celém balíčku toho, co se odvádí na dani z příjmu fyzických osob, odvádí tito lidé něco kolem pěti a půl procenta.

Z veškerého výběru daně od fyzických osob?
Ano. Z toho, co stát vybere na dani z příjmu fyzických osob, je od OSVČ kolem pěti a půl procenta. Když se budeme dívat na to, kolik odvádí všechny OSVČ, včetně těch, co jsou zároveň zaměstnanci – těch je kolem osmi procent – tak všechny jejich odvody včetně plateb na sociálním pojištění, tak jde o řádově šest procent. To je první nepoměr. Druhý nepoměr, který by člověka měl trochu varovat, je, že v porovnání s jakoukoliv jinou evropskou zemí máme abnormálně moc osob OSVČ.

Co znamená abnormálně moc?
V porovnání s tím, kolik mají jiné země s podobnou strukturou ekonomiky, je u nás počet OSVČ oproti zaměstnancům vyšší než ve většině těch zemí. Takže buď máme nějak zvláštně postavenou ekonomiku a potřebujeme víc OSVČ. Další možnost je, že je to prostě daňově a odvodově mnohem výhodnější. A že tu chybí nějaké vymáhání toho, aby se lidi netvářili jako OSVČ, když ve skutečnosti nejsou.

Je tedy podle vás volání po větším zdanění nebo pojistném OSVČ správné?
Než se dostaneme k tomu, abych řekl, že dává smysl to považovat za rozumný krok, uvedu ještě třetí příklad. A to je návratnost z jedné koruny, která se odvádí do sociálního systému a následně do důchodového systému. Každý zaměstnanec by radši platil minimální sociální pojištění a měl i minimální důchod a ta část, kterou neodvedl i s náklady zaměstnavatele na jeho práci, by mu zůstala. A mohl by si ty peníze připravit na důchod mnohem líp, než když to odvede do sociálního systému. Obzvlášť pro většinu vysokopříjmových zaměstnanců by bylo výhodnější, kdyby peníze také nemuseli odvádět, mohli je použít někde jinde a mohli se tak na důchod připravit líp než skrz sociální systém.

Není to ale spíš argument pro nízké odvody u OSVČ: nechme jim svobodu, aby si spořili sami na důchod?
Do nějaké míry ano, ale pak argument většiny zaměstnanců bude: my to chceme taky.

Jana Klímová, pek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít