David Lubin: Pokračující měnová válka je velikým problémem

Diplomacie selhala, měnové války pokračují. Právě takový je stav po dvoudenním summitu skupiny G20 a následném víkendovém setkání lídrů zemí z asijsko-pacifického regionu. I ti se shodli na tom, že je třeba zabránit manipulacím s kurzy měn. Nic konkrétního ale neodsouhlasili. Přesvědčení, že zákopová válka v rámci které si každá země dělá, co se jí hodí, tak na trzích narůstá. Což potvrdilo i dnešní oslabení čínského jüanu. I to by přitom mohlo opět o něco zvýraznit nerovnováhy v globální ekonomice. A jak Romanu Chlupatému potvrdil výkonný ředitel londýnské Citibank David Lubin, je to nebezpečné.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hašteřící se G20 slibuje, že zabrání měnové válce | Zdroj: ČTK

Nerovnováhy ve světové ekonomice podle všeho rostou. A zatím se neobjevilo nic, co by tento trend mohlo zastavit. Jak velký je to problém pro malé, otevřené ekonomiky?

Přehrát

00:00 / 00:00

S ředitelem londýnské Citibank Davidem Lubinem mluvil Roman Chlupatý

Je to velký problém. Neschopnost s globální nerovnováhou něco udělat způsobila současnou nepříjemnou situaci, kterou například brazilský ministr financí nazval měnovou válkou. Zatím poslední kapitolou této války je druhé kolo kvantitativního uvolňování, tedy nákupy amerických dluhopisů americkou centrální bankou. Ty totiž oslabí, a už oslabily, dolar. A s tím, jak dolar oslabí, pochopitelně tlak na růst měn rozvíjejících se států poroste. Což mnohým zemím vadí čím dál tím více.

Proto, že se tímto způsobem vlastně rozhoduje o tom, kdo ono narovnání globálních nerovnováh zaplatí. Na jednu stranu totiž máte země, jejichž měny jsou vůči dolaru zafixovány, jako je třeba čínský jüan. Na tu druhou pak země s flexibilními měnami, jako je Brazílie a její real a nebo Jihoafrická republika a její rand.

A jsou to právě tyto země s flexibilními kurzy, které ponesou náklady spojené se snahou o přiblížení se k rovnovážnému stavu a, zcela pochopitelně, jsou to tak právě tyto země, kdo je se současnými snahami o narovnání globálních nerovnováh nejméně spokojený.

Jak říkáte, dosud se nepovedlo najít na tento problém všeobecně přijatelné řešení a tlak na země jako je Brazílie a nebo Jihoafrická republika tak trvá a nebo se stupňuje. Jak zareagují?

Jedním z důsledků tlaku na to, aby měny posílily, budou snahy tvůrců politik najít nějakou odpověď, která by s tímto tlakem něco udělala. Tou může být například snaha centrální banky nakupovat zahraniční měny. A jak jsme viděli v případě Brazílie, Turecka a nebo Jižní Afriky, tyto země už skutečně podobnou politiku, tedy politiku relativně agresivních intervencí na měnových trzích, praktikují. Stejně tak i další centrální banky začaly být v průběhu posledních několika měsíců v porovnání s minulostí na trzích mnohem aktivnější.

Další možností, jak na zmíněný tlak na posílení měny odpovědět, jsou kontroly na přítok kapitálu do země. Což je mnohem méně konvenční. Přesto v průběhu posledních dvanácti měsíců právě s nimi začaly některé země experimentovat.

Brazílie dala vše do pohybu, když v říjnu roku 2009 zvýšila danění kapitálu, který do země přichází ze zahraničí. Peru pak například představilo poplatek ve výši 400 bazických bodů, který musí zaplatit každý zahraniční subjekt, který si pořizuje cenné papíry vydávané centrální bankou Peru. No a i další země zavedly mnohá podobná opatření.

Výkonný ředitel londýnské Citibank David Lubin | Foto: Citibank

Čekáte, že podobných kroků bude přibývat i proto, že dvacítka největších ekonomik nezvládla minulý týden dohodnout, řekněme příměří, tedy možné řešení měnových válek?

To, čeho jsme byli svědky v posledních několika týdnech, bylo, že se podobá opatření začala používat ve stále větší míře. Brazílie dvakrát zvýšila daň na kapitál přicházející do země. Tchaijwan a Thajsko také ohlásily kroky, které by měly omezit příliv kapitálu do země. Korea možná udělá to samé, i Indonésie může udělat to samé a ostatní země je možná budou následovat. Takže užívání těchto nekonvenčních odpovědí na tlaky, kterým jsou tyto země vystaveny, skutečně podle mě bude čím dál tím častější.

Dokud totiž bude našemu světu vládnout ta současná anarchie, zůstanou šance na to, že najdeme nějakou společnou odpověď na problémy spojené s globální nerovnováhou, jen velmi malé.

Jak to vše tedy skončí? Čeká nás kvůli tomu nějaká zásadní krize, čelní srážka různých zájmů a nebo se nakonec hlavní mocnosti dokážou dohodnout?

To je velmi obtížné říci. Před několika týdny se objevil záblesk naděje, když americký ministr financí Timothy Gaitner navrhl, aby se hlavní pozornost přesunula od diskuze o nerovnovážného stavu ve vzájemném postavení dolaru a čínského jüanu k běžnému účtu. Gaitner navrhl, aby se stanovily limity na možný deficit a stejně tak i přebytek na běžném účtu. A první reakce Číny byla vcelku pozitivní, čínská vláda totiž sama chce změnit strukturu domácí ekonomiky, chce snížit význam vývozu a navýšit význam domácí spotřeby pro celou čínskou ekonomiku.

A s tím, jak se jim to bude pomalu dařit, přebytek na běžném účtu zcela přirozeně bude klesat. I proto ta snaha namísto kurzů soustředit pozornost na běžný účet nabídla jistou naději. Ta postupně vyprchala. Nicméně, tato iniciativa alespoň naznačila, že mezi tvůrci politiky existuje kreativita, která by mohla vést k nalezení cesty k multilaterální dohodě, tedy dohodě přístupné pro všechny zúčastněné.

Roman Chlupatý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme