Eurozóna jak na houpačce: problémy Španělska a bankovní unie
Evropská unie a s ní i Česko si letos musela připadat jako na houpačce. Na začátku a pak opět v polovině letošního roku se otevřeně mluvilo o hrozbě rozpadu eurozóny. To by podle ekonomů vyvolalo hospodářskou katastrofu a obrovské ztráty ve všech zemích evropské sedmadvacítky.
Nakonec je ale vše jinak: dluhová krize ustoupila ze své nejakutnější fáze a situace ohrožených zemí je lepší.
V krizové situaci nakonec vždy zasáhla asi jediná instituce, která je něčeho takového schopná: Evropská centrální banka.
„V rámci našeho mandátu uděláme pro záchranu eura cokoliv,“ prohlásil prezident Evropské centrální banky Mario Draghi během léta a stal se tak autorem nejdůležitějšího výroku letošního roku.
Jeho prohlášení zásadně změnilo situaci akutně ohrožených zemí, tedy Španělska a Itálie.
Draghi totiž slíbil, že banka začne v případě potřeby nakupovat španělské a italské dluhopisy v neomezeném množství.
Prezident Evropské centrální banky svůj záchranný plán nazval OMT. Pokud země požádá o pomoc, banka spustí masivní nákupy jejich dluhopisů. Tím klesnou úroky, za které si stát půjčuje na trzích.
Případná pomoc ale bude spojena s tvrdými podmínkami: Draghi chce, aby se daná země zavázala k rozsáhlým úsporným opatřením a reformám své ekonomiky.
Trhy okamžitě zareagovaly a španělské a italské dluhopisy klesly z rekordních výšek zpět na úrovně, které si už obě země můžou dovolit platit.
Návrat do letargie
Draghi se ale za svůj zásah jednoznačného potlesku nedočkal.
Prezident německé centrální banky Jens Weidmann se postavil proti. S touto kritikou ale Němci zůstali v menšině.
Politici si oddechli, že dluhová krize přestala zavánět katastrofou. A vrátili se tak zpět do své letargie, před kterou přitom varoval i sám Mario Draghi.
Jakoby se historie opět opakovala: už na jaře v době částečného uklidnění situace si politici gratulovali, že je krize za nimi.
„Nesoustředili jsme se na boj s krizí,“ prohlašoval po březnovém summitu evropských lídrů předseda Evropské komise José Manuel Barroso.
Terčem Španělsko
Už brzy poté ale politici opět neměli na výběr: dluhová krize totiž udeřila se zatím vůbec nejprudší silou. Terčem se tentokrát stalo Španělsko.
Trhy pochopily, že obrovské ztráty jeho bank by mohly stáhnout do propasti i španělský stát. Španělské dluhopisy tak v létě vystřelily na úrovně, které by si země dlouhodobě nemohla dovolit platit.
Španělský premiér Mariano Rajoy přitom jen chvíli před tím ujišťoval, že stát žádné bance pomáhat nebude.
Vzápětí poté musel slíbit mnohamiliardovou injekci bance Bankia a nakonec o pomoc pro banky požádal přímo eurozónu.
Právě za této situace do hry vstoupila Evropská centrální banka. Problémy Španělska se totiž začaly přenášet i na Itálii.
V ohrožení tak byla čtvrtá a třetí největší ekonomika eurozóny. Pád těchto zemí by velmi pravděpodobně vedl ke kolapsu eura.
Bankovní unie
A ať už patříme mezi fandy společné měny nebo ne, jedno je podle všeho jisté: konec eurozóny by vedl k obrovským ekonomickým ztrátám, které by se nemohly vyhnout ani Česku. Politici začali tváří v tvář katastrofální krizi konat.
„Zahajujeme práci na bankovní unii,“ oznámil francouzský prezident Francois Hollande.
Eurozóna chce pomocí ní přetnout smrtící objetí mezi bankami a jejich zeměmi. Problémy jedněch totiž stahují do propasti i druhé.
Politici se zatím dohodli na prvním kroku, tedy na přenosu dohledu nad činností bank na Evropskou centrální banku.
Čekají je ale ještě těžší úkoly, jako je společný systém na řešení problémů bank, případně společné pojištění vkladů. Jenže něco takového v sobě zahrnuje pravděpodobný přesun peněz ze zdravých zemí do států s nakaženým bankovním sektorem.
A k něčemu takovému zatím voliči nebo národní parlamenty rozhodně souhlas nedali.
Přitom je docela dobře možné, že bankovní unie je pro přežití eurozóny prostě nezbytná. Tento rozpor tak bude eurozónu a s ní celou Evropskou unii provázet i v roce 2013.
