Podle Beecrofta přitom půjde o jeden z kroků jež předznamenají zásadní změny, kterými eurozóna i celá Evropa během příštích několika let projde.

“Já si myslím, že během dvou, tří let dojde k jakési rekonstrukci eurozóny, v rámci které by mohlo dojít i k odchodu některých slabších členů, jako je Řecko a nebo možná Portugalsko. Naopak by mě překvapil odchod Španělska. A to proto, že je to velká ekonomika a bude tu tak politická vůle ji v eurozóně udržet. Něco podobného ale bude do určité míry platit i v případě ostatních zemí. Mezi dneškem a onou dobou za dva, tři roky proto budeme svědky snah o to, aby nakonec nikdo ze současných členů nemusel měnovou unii opustit. Což znamená, že se dočkáme významných škrtů v rozpočtech a také problémů s deflací. A to také podle mě povede k tomu, že Evropská centrální banka už ke konci tohoto roku uvolní svou měnovou politiku. Jinými slovy, v příštích dvou třech letech půjde o velmi pomalý a zadrhávající se proces, který bude mít mnohé nechtěné důsledky. Na jeho konci pak bude nová eurozóna, která bude mít do značné míry sjednocenou fiskální politiku, což je velmi důležité. Země, které v eurozóně zůstanou, prostě budou muset být připravené vzdát se části národní suverenity, která jim umožňuje rozhodovat o fiskální politice.“

Co to znamená z pohledu zemí, které se chtějí stát součástí eurozóny?

“Obávám se, že se ten proces rozšiřování bude muset trochu zpomalit; že se vstup dalších zemí do eurozóny oproti stále převládajícím předpokladům pozdrží. Prostě proto, že tu budou obrovské obavy, které vyvolají problémy způsobené pokračující řeckou dluhovou krizí. A ty zřejmě povedou k odkladu očekávaných vstupů.

To je jeden možný důsledek nervozity a nedůvěry, kterou způsobila dluhová krize. Druhým by mohla být některá opatření, ke kterým Evropská centrální banka ve snaze dodat trhu likviditu možná přistoupí. Vy už jste se o nich zmínil, můžete být konkrétnější?

“Ano, myslím si, že tu jsou tři různá opatření, kterých se můžeme dočkat. Zaprvé se můžeme dočkat snížení úrokových sazeb. Evropská centrální banka má k dispozici dva druhy sazeb. Sazbu, kterou vyplácí bankám za to, že si u ní na noc uloží peníze. A ta je nyní 0,25 procenta. A sazbu, kterou si centrální banka účtuje za peníze, které si od ní komerční banky půjčí. Ta je nyní na úrovni jednoho procenta. No a já si myslím, že jako první centrální bankéři sníží tyto sazby - v prvním případě na nulu a ve druhém na půl procenta. Prostě proto, že si u Evropské centrální banky komerční banky, které se nyní bojí půjčovat si navzájem, denně ukládají 360 miliard, což evropské ekonomice nepomáhá a pomáhat nebude. Zejména pak v době, kdy se postupně začnou objevovat známky deflace. Proto podle mě Evropská centrální banka zaprvé sníží sazby. Druhým krokem pak bude injekce likvidity do systému s pomocí instrumentů s roční splatností a pevnou sazbou. Tedy něco, co už banka zkusila. Tento program skončil na konci června. A už před jeho ukončením se mluvilo o jeho pokračování ve formě instrumentů s tříměsíční dobou splatnosti. Nicméně já si myslím, že až na konci roku bude jasné, že problémy s likviditou trvají, banka opět sáhne po celoroční verzi. A třetí věc, kterou politici bankéře donutí udělat, a to i přes jejich značný odpor, bude kvantitativní uvolňování. Možná dojde i na nákupy vládních dluhopisů, které nebudou sterilizovány, neboli jejich dopad na inflaci nebude zmírňován. Tomu se ale bankéři budou snažit za každou cenu vyhnout. A nakonec to možná udělají.“

Kdy podle vás nyní probíhající krize, respektive její poslední kapitola, skončí? Půjde o onen vámi zmíněný horizont dvou až tří let, nebo může trvat ještě déle?

“Nerad jsem prorokem zkázy. Ale mám stále větší obavu z toho, že se Západ točí v bludném kruhu. Ten tvoří krize, která se řeší s pomocí expanzivní monetární politiky, což vede k nafouknutí spekulativních bublin. A ty následně vedou k nové krizi. Já se obávám, že jedinou cestou ven je šoková terapie, která znamená zbavení se všech nesplácených dluhů, všech špatných investic a tak dále. A to by bohužel znamenalo rozsáhlé bankroty, na něž dosud ani během té stále probíhající krize prostě nedošlo. A to proto, že intervence vlád, ať už fiskální a nebo monetární, drží některé zombie společnosti při životě. Přitom podívejte se na Japonsko: pokud podobné zombie společnosti a zombie banky necháte při životě, ekonomika na to doplatí. I proto se tak obávám, že má Západ před sebou hrozné desetiletí, pokud se tedy nezbaví problémových dluhů, investic a společností. Myslím si, že je před námi dekáda, která bude patřit Východu. Čína a země v regionu kolem ní podle mě porostou. O Japonsku mám své pochybnosti, i když z růstu obchodu v rámci regionu jistě také bude profitovat. Ale obecně je teď podle mě třeba dívat se na východ.“

Znamená to konec nadvlády Západu? Dochází na jakési pomyslné střídání stráží?

“Myslím si, že v příštích deseti letech můžeme zažít konec toho, co lze nazvat ekonomickou nadvládou Západu. Nicméně, pokud řekneme něco podobného, musíme se společně s tím vždy zamyslet nad tím, co čeká Spojené státy. Jde o největší světovou ekonomiku, a to se během příštích deseti let nezmění. Stejně tak je ale Amerika společně s Evropou jakousi základnou demokratických tradic Západu. A na tom se podle mě během příštích deseti let nic nezmění. I přesto, že příští dekáda bude ve znamení tlaků na změny mnohých sociálních a kulturních zvyků a tradic. Nedokážu si ale představit žádnou revoluci, žádnou zásadní politickou změnu ve Spojených státech. V Evropě si něco podobného naopak představit umím. Umím si představit fiskální integraci, která by ale byla velmi přínosná. Pojistila by totiž to, že původní myšlenka vytvoření jednotného evropského trhu přežije. Je to přitom právě tato myšlenka, co zajistilo Evropě v posledních 65 letech mír. Což je něco, na co bychom nikdy neměli v rámci s nadsázkou ne tak důležitých ekonomických diskuzí zapomínat. Nesmíme společně se špinavou vodou z vaničky vylít i nemluvně. Nesmíme se zbavit společné měny jen proto, že se to teď zdá ekonomicky výhodné, a společně s tím přijít o obrovský přínos, kterým byla a je politická stabilita, která v Evropě trvá už 65 let.“