Nadaní Italové opouštějí svoji vlast. Není pro ně perspektivní
Ani Itálii se nevyhnuly sociální nepokoje, které hýbou evropskými i severoamerickými městy. Římská radnice nyní vyčísluje škody po sobotních nepokojích, nejhorších za posledních mnoho let. Pro mnoho mladých Italů už dlouho není jejich vlast perspektivní zemí. A jako první odcházejí ti nejnadanější.
Claudia studuje třetím rokem management na prestižní milánské univerzitě Bocconi. O své budoucnosti má celkem jasno. Je prý hodně pravděpodobné, že odejde do zahraničí. V Itálii by totiž jen těžko hledala práci, kterou chce opravdu dělat.
Reportáž Ondřeje Housky o mladých Italech, kteří ve své zemi nevidí perspektivu pro svůj pracovní život
„Není lehké naplnit tady svá vlastní očekávání,“ říká Claudia. Za pravdu jí dává její známá Francesca. Ta pracuje jako finanční kontrolorka. Na otázku, jestli to je práce, o které během studií snila ale odpovídá jasně: „Ne! Vybrala jsem si to kvůli okolnostem. Není to špatná práce, ale můj ideál to rozhodně není.“
Mladí Italové to prostě ve své zemi nemají jednoduché. Proto jich do zahraničí odchází čím dál víc. Daří se jim přitom dobře. Stačí se podívat na obsazení vlivných a skvěle placených postů v Evropské komisi v Bruselu. Nebo na podíl italských vědců na amerických univerzitách.
Tento odliv mozků potvrzuje i slavný italský ekonom Francesco Giavazzi, profesor na milánské Boconni a americké Massachusetts institute of technology:
„Naši nejlepší studenti odcházejí. Každý rok jich v Miláně přijmeme na 3000. 300 z nich odejde. Jistě, to není mnoho. Ale jsou to ti nejlepší z nich.“
Příkladem toho, o čem mluví profesor Giavazzi je i pětatřicetiletý Leonardo Cassi. Ten před pěti lety odjel do Prahy a v Česku už zůstal. Pracuje jako grafik na volné noze. Vydělává dost peněz, s životem v Česku je spokojený. Do rodného Milána se vrací jen na návštěvy rodičů. Řada jeho přátel v Itálii je na tom podle něj mnohem hůř:
„Mám známé, kteří třeba studovali architekturu a byli to docela brilantní studenti a nyní například prodávají reality jako realitní makléři. Viděl jsem, že v Praze tyto práce dělají studenti. A to je docela smutné.“
Kdo nepracuje, nemůže být vyhozen
V Itálii je bez práce skoro 30 procent mladých do 25 let. Důvod je podle odborníků jednoznačný. Když firmy někoho přijmou na dobu neurčitou, je pro ně velmi obtížné ho později propustit. Nejde přitom jen o situaci, kdy se firmě nedaří a musí šetřit, mnohem bizardnější příklad uvádí Ricardo del Punta, profesor pracovního práva na univerzitě ve Florencii:
„Kdybych na svou přednášku ani jednou za semestr nepřišel, tak mi možná někdo něco vytkne, ale stejně mne nikdo nikdy nepropustí. A někteří moji kolegové to přesně takhle dělají.“
Podle del Punty musejí i odbory přijmout fakt, že se doba změnila. Stávající zaměstnanci musejí mít menší ochranu. Jen to otevře cestu na pracovní trh i mladým. Odbory ale o něčem takovém nechtějí slyšet, jak říká Vincenzo Scudiere, místopředseda největší italské odborové centrály:
„Navrhujeme vyšší zdanění bohatých a z těchto peněz chceme podpořit pracovní místa pro mladé.“
Experti ale o účinnosti takových opatření pochybují. A tak italští mladí stále nedokáží sehnat dlouhodobou práci a musejí se spokojit se zaměstnáním na rok nebo jen se stážemi. Proto se z Česka nechce vrátit ani Leonardo Cassi:
„Z té současné situace státu je mi hodně smutno, ale nemůžu nic dělat. Kdybych se do Itálie vrátil, bylo by pro mne strašně těžké dostat tak dobrou práci, jako mám teď.“
Pokud se politici a odbory na reformách nedohodnou, budou z Itálie ti nejnadanější stále odcházet.
