Bývalá zástupkyně při Světové bance Matesová: Končíme. Další závod o nejnižší korporátní daně nebude

V anglickém hrabství Cornwall začíná summit lídrů skupiny nejvyspělejších zemí světa G7. Témat mají na programu více – od bezpečnosti přes finance až po ochranu klimatu a environmentální otázky. Ale už před pár dny z jednání skupiny G7 přišly historické zprávy, jak uvedli sami členové té skupiny. Země G7 se dohodly na zavedení jednotné daně ze zisku globálních firem. Jak přelomová věc to je, jedná se skutečně o tak historický moment?
Může být přelomová. Může se ukázat – až dospěje do nějakého závazného stádia – jako přelomová z hlediska současné fáze globalizace. Svět, lidstvo zažilo v historii několik fází globalizace. Ta současná je skutečně bezprecedentní co do intenzity, rychlosti a množství lidí, které zasahuje. Z hlediska posledních 20 let se to může ukázat přelomové.

Co přesně je cílem dohody o zavedení jednotné daně pro nadnárodní organizace, korporace?
Ta dohoda má dvě části, alespoň podle toho, co zatím ministři financí G7 signalizovali, na čem se dohodli. Jsou samozřejmě provázané, mají průnik, ale jsou relativně nezávislé, zastavím se u obou. Jedna z nich se týká minimální daně pro korporace, čili daně ze zisku firem, daně ze zisku právnických osob. Ta druhá se týká toho, o čem se v Česku hodně často mluví – velkých globálních firem, nejčastěji digitálních, které mají třeba v České republice statisíce, někdy miliony zákazníků, ale vůbec tady neodvádějí žádnou daň.

Protože tu nemají třeba sídlo?
Protože tu nemají sídlo, jsou globální, mohou ty zisky všelijak převádět. K tomu bych se vrátila, protože to je hodně komplikovaná otázka. Netýká se jen digitálních firem. Krátce k té jednodušší, tedy minimální dani. V posledních 20 letech, kdy už globalizace je velice intenzivní – firmy vyrábějí všude po světě, obsluhují zákazníky po většině světa – vidíme závod vlád o to, která stanoví nejnižší možnou daň ze zisku korporací a největší možné daňové prázdniny, největší možné odpisy. Jen aby ty firmy přilákala k tomu, aby si daňový domicil, své daňové sídlo, udělala v té zemi. Můžeme se ptát, proč je to důležité, když tam nebudou platit daně, mají třeba mnoho let daňových prázdnin. Důležité je to proto, že ty firmy přilákají další firmy, čili se tam vytváří nějaké kreativní prostředí. Ale oni tam také zaměstnávají lidi, většinou velice kvalifikované. Velice často tam financují výzkum a univerzity. Z těch kvalifikovaných lidí s vysokými příjmy má ta ekonomika samozřejmě výhodu v podobě DPH, kterou tam ti lidé platí, spotřebovávají, a také z hlediska odvodů z mezd, z platů. Čili tento závod skutečně zejména po finanční krizi konce předminulého desetiletí byl velice intenzivní a nejvyspělejší země světa nyní vysílají signál: „Dost. Končíme. Dál ten závod nebude pokračovat.“ Mezi vyspělými zeměmi, které obecně mají daně nižší než rozvojové země, je průměrná sazba daně z příjmu, ze zisku korporací 21,5 %. Ale jsou země jako Francie, která má 28,4 až 32 %, podle toho, jak je ta firma velká. Pak jsou země jako Nizozemsko, Belgie, Rakousko, které mají 25 %, Japonsko přes 23 %, ale pak jsou také země jako Švýcarsko, které mají 8,5 %, Maďarsko 9 %, Kypr 12,5 %, Irsko také 12,5 %. Čili země se dohodly, že nebudou dál soupeřit o tři nebo pět procent, protože v té ekonomice je vždy někdo, kdo nakonec ty výdaje, které ekonomika má, musí zaplatit. A to bývají spotřebitelé zejména prostřednictvím DPH a spotřebních daní. A samozřejmě zaměstnanci prostřednictvím odvodů z mezd. Spojené státy po nástupu prezidenta Bidena navrhovaly 21 % jako minimální daň – to je jejich současná daň ze zisku korporací. Na tom se země G7 nedohodly. Dohodly se na 15 %. To se mi zdá jako velmi rozumný kompromis. A Českou republiku to příliš nezasahuje, máme 19 % – a jak jsem říkala, byly v Evropě i země, které mají nižší sazbu.

Už jste to zmínila, které firmy by to mohlo zasáhnout, kterých by se to mohlo dotknout. Hlavně se mluví o firmách, které podnikají na digitálním trhu: technologické firmy, jako je Google, Amazon, Facebook atd., ale jsou to i jiné velké společnosti. Koho by se to všechno mohlo dotknout?
Sazba daně z příjmů by se týkala všech firem. Čili my teď máme 19 %, Česko a jeho vláda by případně mohla případně klesnout na 15 %. To se nestane, ale bylo by to možné. Druhá část té úmluvy, která se týká zdanění velkých globálních firem, se skutečně týká jen části zisku zhruba stovky největších firem po světě, kam patří samozřejmě ty technologické firmy, ale také typicky výrobci sportovního zboží. To je několik obrovských firem, které ve většině zemí vůbec nemají žádné operace, nevyrábějí tam. Mají tam možná pár prodejců, ale většinou ani to ne. Všechno jsou to franšízy. Ale mají tam tisíce, statisíce, miliony zákazníků a neodvádějí tam žádné daně. Jako příklad uvedu firmu Nike. Jiní obrovští výrobci sportovního zboží, módy, některé prodejní obchodní řetězce. Dohromady by se to týkalo zhruba stovky firem. Musí mít roční obrat větší než zhruba 20 miliard korun. A kromě toho jsou tam nějaké další podmínky. Pro tyto firmy ta dohoda zatím říká – a ona není ani v zákulisí dostatečně specifikovaná – ale dosud říká: z těchto firem bychom vzali všechen zisk, který generují mimo svůj daňový domicil, a z něho bychom jim dovolili nad náklady desetiprocentní nedaněnou marži. Čili to by bylo nezdaněné, takový velice velkorysý polštář. Ze zbytku bychom vzali jednu pětinu a z té jedné pětiny zisku nad tou desetiprocentní marží by tyto firmy odvedly daň podle toho, kde mají zákazníky. Čili podle poměru tržeb, podle zákazníků v jednotlivých zemích by se ten zbytek rozdělil, takže něco by získala i Česká republika. To by se pak danilo třeba patnáctiprocentní českou daní. Jestli by to bylo méně než tříprocentní digitální daň z technologických firem, se kterou zatím předběžně počítá – přestože není schválena pro příští rok – jestli by to bylo méně nebo více, je teď těžké říct. Týkalo by se to i jiných firem.

Ta dohoda je tedy průlomová mimo jiné také v tom, že cílí na dvě základní otázky. Jednak by měla zamezit konkurenci mezi státy, které se snaží přilákat na co nejvýhodnější daňové podmínky velké firmy. A druhý segment toho všeho je síla nadnárodních, třeba původem amerických nebo jiných firem, které v uvozovkách cestují po světě, usazují se kdekoliv, ale neplatí daně ve všech zemích, kde mají zákazníky.
Ano, ano. Přesně tak.

Už jste zmiňovala čísla a to, jak nebo jakých firem se to všechno dotkne. Není trochu překvapivé, že velké nadnárodní korporace jako třeba Facebook, Amazon nebo další společnosti tu dohodu o zdanění přivítaly?
Pro mě to není překvapivé. Jednak proto, že mezi tímto signálem, který se objeví v komuniké – a zase, pořád je to jen komuniké ministrů financí, ne hlav států, sedmi nejvyspělejších zemí, ne celého světa – a jednak je to komuniké. A mezi tím, co je jako signál v komuniké, a tím, co se potom propočítá a zavede do legislativy jednotlivých zemí, je dlouhá cesta. Ovšem ten signál je důležitý a často je v tom procesu, který může trvat řadu let, tím nejdůležitějším. To je zelená od lídrů, od šéfů jednotlivých zemí, pro úřednictvo: Ano, připravte to a domluvte mezinárodní dohodu.

A může to strhnout nějakou širší mezinárodní lavinu. To už se dostáváme k tomu, jestli ten krok může uspět, kdyby tu širší mezinárodní podporu nedostal. Když se na to díváte očima ekonomky, která sleduje světovou ekonomiku, může tento signál strhnout i ty další země, třeba G20, včetně například Ruska nebo Číny, ale třeba i států v rámci Evropy – Irsko, Kypr, kde jsou v tuto chvíli podmínky nastaveny výhodněji a přivádí jim to investory a firmy?
Může. A brzy uvidíme, jestli to strhne G20, protože o této otázce budou ministři financí G20 jednat přesně za měsíc. Přesně za měsíc skončí jejich jednání v Benátkách. A summit G20 bude v říjnu. Takže to budeme vědět. Do té doby stejně ty technikality nebudou ještě dopočítané. Od teď ale začnou úředníci počítat, jak by to tak hezky vyšlo, a domlouvat se i s těmi velkými firmami, jestli to podpoří. V rámci EU by v otázce daňových sazeb, které jsou v pravomoci národních států, musely všechny země jednomyslně souhlasit. Kypr už signalizoval, že asi souhlasit nebude. Já se osobně se domnívám, že tak to nedopadne. On souhlasit bude. To jen posiluje svou vyjednávací pozici. Něco za to dostane, třeba nějaké zavřené oči. Například Kypr byl jedna z několika málo zemí, která nejúspěšněji prodávala občanství za peníze lidem ze třetích zemí. To je z bezpečnostního hlediska velice nebezpečné pro celou EU a takových otázek u Kypru je víc, čili EU někde zavře oči, myslím si, že to nenastane.
U projevení souhlasu nebo nesouhlasu velkých firem to hodně závisí na tom, jak dlouho bude to vyjednávání trvat. Víme, že OECD má na starosti koordinaci globálního vyjednávání, nejen mezi vyspělými zeměmi, ale i těmi nevyspělými, o problematice digitálních daní. Už mají dokument od loňského roku, je ve veřejných diskuzích. A příští rok by rádi měli definitivní dohodu. Po nástupu nové administrativy ve Spojených státech v Bílém domě prezident Biden tímto návrhem signalizoval: nechceme, aby fazónu té budoucí dohodě dávalo OECD. Ano, vy organizujte koordinaci a vyjednávání, ale základní parametry chceme stanovit my. Čili to samozřejmě je důležitý signál, ale také to zase na druhé straně ukazuje, že se vláda Spojených států vrací k multilateralismu.
A k té otázce těch velkých firem: EU už dovolila svým zemím, aby stanovovaly digitální daň. Ve Francii už Google udělal mimosoudní vyrovnání s vládou, zaplatil jí nějakou sice nepříliš velkou, pokutu dobré vůle, aby se spolu ty dvě strany dohodly. A veřejné mínění si čím dál více uvědomuje, v čem je problematika těchto technologických gigantů. A bude na ně myslím veřejný tlak, aby něco zdaňovali. K problematice technologických gigantů bych řekla, že to není tak, že přinesou nějaké nové operace, na nichž mají zisk, a ten zisk neodvádějí vládám. Oni stáhnou existující činnost, kterou předtím měly jiné firmy v té dané zemi a odváděly z toho daně. Čili vládám se vlastně skutečně vypaří daňové příjmy z těchto činností. Konkrétně tím, co ty firmy prodávají – mají své technologické algoritmy nastavené – ať je to Facebook, Google, Twitter i Amazon jako prodejce – a lákají, nebo to extrémně pro firmy zatraktivňují, aby reklamu umísťovaly k nim, ne do rozhlasu, ne do jiných rádií, ne do televizí.

To už je otázka toho, jakým způsobem fungují média a toho, jak jsou udržitelné ty jejich byznys modely.
Ano. A oni mají skutečně takový technologický model, že ty reklamy zatraktivňují. Výrobci samozřejmě za to platí. Ty příjmy dřív zdaňovaly mediální firmy anebo umisťovatelé reklam v jednotlivých zemích, kde jsou zákazníci, teď tam nezdaňuje nikdo. Potenciální příjmy se vypařují. A druhá věc je, že tyto firmy o nás – zákaznících nebo čtenářích, posluchačích – shromažďují obrovské množství údajů. Ne o tom, kdy jsme se narodili, to jim třeba utajíme. Ale co sledujeme, co nás zajímá, co kupujeme, které stránky čteme, kolik času strávíme u jaké problematiky, a to potom prodávají výrobcům, aby šili reklamy na m íru. Zase z toho mají příjmy. Neodvádějí je nikde.

Jak si vysvětlujete, že po těch letech jednání se podařilo tu dohodu uzavřít právě teď? Mohly k tomu třeba přispět i dopady covidu, ekonomické dopady, že se ty státy byly ochotny dohodnout na tom, že třeba mezi sebou zastaví konkurenci?
Určitě. Těch faktorů bylo víc. Jeden z nich byl, a to proklamovali i i ministři financí zemí G7, že máme obrovské výdaje na podporu ekonomiky, budeme mít obrovské výdaje na oživení. Firmy, které jsou v on-line prostoru, na covidu vydělaly, ale příjmy nám neodvádějí.

Čili máme výdaje, nemáme příjmy. Druhá věc byla nepochybně skutečnost, že OECD s už je s jejich dohodou poměrně daleko a Spojené státy po výměně administrativy prostě chtěly začít hrát první housle.

Takže geopolitický aspekt.
Geopolitický aspekt. A pak je tu určitě i tlak veřejného mínění, jak si lidé začínají uvědomovat, co je ta problematika, kde vydělávají technologické firmy a začínají tlačit na své vlády, ať je nějakým způsobem zdaní.

Zmínila jste, že na té dohodě by mohlo vydělat či nevydělat Česko. Dá se odhadnout, jak by mohl český rozpočet z té dohody případně těžit? I ta čísla ještě nejsou asi definitivní, vůbec nejsou na papíře...
Domnívám se, že v tuto chvíli to vůbec není možné, dokud neznáme formulku. Jsou to zisky. Je to účetní kategorie a v účetní kategorii na těch technikáliích, na tom, co bude odečitatelné, co se bude zahrnovat, co ne, záleží nejvíc. Svět má globální metodiku účetnictví pro banky. Velké banky vedou kromě účetnictví podle svých národních pravidel také toto globální. To nebankovní instituce nemají. Jak ta dohoda bude nakonec vypadat, teď nevíme, ale určitě se to netýká příjmů českého rozpočtu pro příští rok, asi ani pro ten další. V případě digitální daně, o kterou teď u nás jde a která bude schvalována, si myslím, že první část té dohody, která se týká stovky největších světových firem, by mohla nakonec přinést i víc, protože se bude týkat i jiných prodejců, kteří tady v Česku mají zákazníky, ale neodvádějí daně.

Svým způsobem to může být i nějaký kompenzační faktor, protože ta dohoda zavazuje státy právě k ukončení výběru té tzv. digitální daně, respektive snaží se přimět země, které ji jednostranně zavedly, k tomu, aby ji obětovaly ve prospěch této dohody. Mělo by to v tomto smyslu platit i pro Českou republiku?
Ano, pokud ta dohoda taková bude. Taky z toho asi tak zhruba nějak vyplývají ta vlastně zatím nastřelená čísla, protože globální dohoda o sazbě digitální daně není, ale směřuje k těm třem procentům, které tak nějak doporučila EU. A tady ta dohoda o minimální daňové sazbě 15 %, která se netýká jen těch největších firem, ale i jiných, včetně těch největších také, tak ta říká: „My budeme brát pětinu ze zisku.“ – To byla vlastně ta tři procenta. Myslím si, že tímto směrem ten kompromis směřuje.

Jak tedy podle vás celkově tu dohodu vnímat? Dá se označit za vyhlášení nějaké další fáze poziční bitvy mezi vládami a těmi nadnárodními korporacemi, jejichž obraty mohou dosahovat obrovské výše. Může to být součást širší i politické diskuze? Víme přece, že toto téma proniká z opačné strany, ze strany voličů, do toho, co požadují po svých vládách?
Může to tak být. Myslím so, že v této oblasti zatím jde o to, aby se dostaly na jednu loď vlády i ty veliké firmy, aby pochopily, že jejich odpovědnost je společná a zatím jen v té ekonomické oblasti. Zatím to bude pokračovat i v té oblasti demokracie, protože to jsou firmy, které neobyčejným způsobem zasahují do mechanismů, které demokracie zatím měla k prosazování většinového práva. Ale tato dohoda se toho zatím netýká a nejsem si vědoma žádné jiné platformy, která by tento problém zatím řešila. Vždy je ale důležité na nějaké platformě začít. Tak zatím je to ta daňová.

Může to opatření tedy skutečně podle vás přinést větší daňovou spravedlnost, větší solidaritu?
Myslím si, že ano. To není jen tato oblast. Ty diskuze probíhají třeba ve Spojených státech, kde se to těch technologických firem týká, a v minulých dnech pravděpodobně většina lidí zaznamenala zprávy o tom, že ti nejbohatší Američané v některých letech ani ve své rodné zemi, kde mají to daňové sídlo, neodvedli ani cent daní.

Otázka o daňové spravedlnosti je tam velice ostrá. Myslím si, že jsme ve fázi, kde už se snad začíná od čirých řečí o daňové nespravedlnosti přecházet k nějakým činům. Každá krize tohoto nového světa s ekonomikou strukturovanou tak, jak ji máme teď, zvětší nerovnosti. Ta finanční je zvětšila neobyčejným způsobem. Takový rychlý nárůst nerovnosti nebyl nikdy předtím. Hodně v tom dělá právě daňová problematika. Postcovidová krize ji určitě znovu zvýší, už to teď vidíme na datech. Čili ta diskuze se bude muset dostat k něčemu pragmatickému.

S ohledem na ten geopolitický aspekt a roli Spojených států – ukazuje se, že lídrem diskuze na tomto poli spravedlnosti, finanční spravedlnosti a možná i sociální spravedlnosti, se chtějí stát Spojené státy? Že se administrativa Joea Bidena chce vrátit jako hybatel celé diskuse?
Určitě se chce vrátit jako hybatel. Má to jistě důvod: je to otázka politických bodů, ale také je to otázka těch velkých firem, které – skoro všechny, kterých se to týká – mají daňové sídlo ve Spojených státech. Spojené státy za předchozí administrativy prezidenta Trumpa udělaly daňovou reformu, která byla obrovská ve srovnání s předchozími desetiletími. A korporátní daň je teď 21 procent – s tím se těžko soupeří, když máte proti sobě 8,5 procenta ve Švýcarsku. Takže ty obrovské firmy, kterým udělají Spojené státy speciální daňové podmínky, z toho nakonec vyjdou jako vítězové. Ale pak je tam celý ten mnohamilionový korporátní sektor, který na tom nic nevydělá. Čili pro ně je to důležité i z hlediska oživení vlastní ekonomiky.