Pojízdné prodejny se vracejí. Malí obchodníci vyjíždějí zákazníkovi vstříc
Patřívala ke koloritu našeho venkova. Starý autobus zvaný erťák přestavěný na pojízdnou prodejnu zajížděl do obcí, kde buď nebyl obchod, nebo měl jen omezený sortiment. I v dnešní době supermarketů můžeme v obcích potkat malou prodejnu na kolech.
Novodobá pojízdná prodejna už nenabízí kompletní sortiment smíšeného zboží, ale třeba jen masné nebo pekařské výrobky.
Je něco před jedenáctou hodinou a pojízdná prodejna dorazila do Němčic u Litomyšle.
„Je to dobře. Měli to přece dělat už dávno. Chodím jednou za týden, jsem sama,“ pochvaluje si nákup Ludmila Slavíková. Ještě před ní si nakoupili lidé v sousedním Vlčkově. I tam stál u pokladny majitel pojízdné prodejny Jaroslav Říha.
„Udělali jsme takové linky, že jezdíme dvakrát týdně – úterý a čtvrtek a středa a pátek. V úterý máme dvacet obcí a ve středu a pátek zatím jenom osm obcí. Pravidelně přijíždíme na stejná místa ve stejný čas,“ říká Jaroslav Říha.
Ten je původním povoláním strojvedoucí vlaku, jezdí s pojízdnou prodejnou podle jízdního řádu, na který je ze své původní profese zvyklý.
Když odejde poslední zákazník, prodejna se zavře a jede k další vesnici. V sousední Zhoři už na ni netrpělivě čekají. Božena Kovářová už se těší na specialitu, kterou prodejna přiveze.
„Má dobré pivní rohlíky. Asi je tu hodně prodá,“ říká paní Božena a dodává, že mladí zákazníci by možná ocenili pestřejší sortiment. Jaroslav Říha s tím souhlasí a říká, že by ocenili zpětnou vazbu od zákazníků.
„Byli bychom rádi, kdyby si lidé řekli,o co by měli zájem. Umíme všechno,“ dodává.
Jaroslav Říhá má svoje pekařství na náměstí v Litomyšli. Protože mu ale zákazníky ukrádá supermarket, musí hledat ty nové jinde. A tak začal s pojízdnou prodejnou jezdit po okolním venkově. Zatím nevydělává ani neprodělává. Všechno ale musí uživit jen z tržeb.
Pekařství na kolečkách funguje i bez dotací
Přitom jiní podnikatelé, kteří v pojízdných prodejnách obráželi zastrčené vesnice, dostávali dotace od obcí. Třeba Horní Jelení dávalo jedné prodejně na kolečkách 10 tisíc korun ročně. I tak ale firma po nějaké době zkrachovala.
„Společnost nám přestala odpovídat na emaily, výzvy, na dopisy, které jsme zasílali,“ říká starosta Horní Jelení Petr Tupec z ODS.
Pojízdné prodejny začaly houfně krachovat už po změně režimu v roce 1989. Venkované si pořídili auta, pracují ve městech, a tam také nakupují. Jenže teď se karta pomalu obrací. Tvrdá konkurence nutí prodejce hledat nové a nové zákazníky.
„Ráno ve čtyři začínáme výrobu, abychom to do deseti měli všechno připravené. Je fakt, že něco pečeme na dvakrát, že ještě z této linky, až pojedeme přes Litomyšl, ještě dobereme na tu druhou část linky,“ popisuje svůj den Jaroslav Říha.
Další způsob, jak prorazit, je nabízet speciální zboží. Už pár týdnů brázdí krajinu speciální pojízdná prodejna s výrobky, které mají značku regionální potravina. To vše za pomoci a marketingové kampaně od ministerstva zemědělství. O tom si sice obyčejný soukromník může nechat jenom zdát, Jaroslav Říha si ale nestěžuje.
„Lidé se pomalinku začínají učit. Někde přijdou a řeknou: ‚My o tom ani nevíme.‘ Spoléhám na to, že si to lidé řeknou mezi sebou, protože si myslím, že se mi to podaří rozjet natolik, že dotaci potřebovat nebudu. Chce to akorát najít ta správná místa, kde zastavit,“ říká optimisticky Jaroslav Říha.
S pojízdnými prodejnami to zkouší i větší firmy, které se tak snaží jít naproti svým zákazníkům.
