Svět bude po krizi jiný, shodují se experti
Ať už je to nejhorší z hospodářské krize za námi, a nebo ne, jedno je jisté: svět po ní bude prostě jiný. Některé diplomatické a ekonomické trendy totiž kotrmelec globální ekonomiky urychlil, jiné umožnil a další se díky němu přímo narodily. I ve druhé dekádě tohoto tisíciletí tak jistě o zábavu na globálních prknech, co znamenají svět, nebude nouze. A na co konkrétně se proto zaměřit? Názory předních světových expertů zaznamenal Roman Chlupatý.
Finanční krize respektive vládami řízená ozdravná a preventivní kůra jen potvrdila, že po jistém vyklizení pozic na úkor mezinárodních a globálních struktur a organizací zažívá stát renesanci. Jak ale tvrdí například někdejší poradce amerického prezidenta Billa Clintona Philip Bobbitt, to ještě neznamená návrat státu v podobě, v jaké ho všichni známe.
"Domnívám se, že k tomu, aby se svět úspěšně vypořádal se současnými hospodářskými problémy, je zapotřebí něčeho nápaditého, něčeho nového. A tím regulace, kterou praktikují státy ve formě, jakou známe, není. Na druhou stranu je ale jasné, že současné potíže není možné řešit bez výrazného posílení státu."
Transformace států na tržní
"Východiskem z tohoto dilematu by neměla být renesance národnostních států, ale jejich transformace na státy tržní. Ty nebudou trhy považovat za nepřítele - a nebudou proto vlastnit aerolinky, řídit banky a nebo mít monopol na výrobu energie. Naopak, budou se snažit využít trhu, globálního trhu, který není omezen žádným konkrétním územím, k tomu, aby každý obchod, který udělají, přinesl jejich občanům co nejvyšší zisk. A navíc, díky tomu, že se zřeknou kontroly nad firmami, bude jejich byrokratický aparát štíhlejší a budou tak mít více prostředků na boj s další krizí," myslí si Bobbitt.
Ne každý stát ale dosáhne pozice, kterou měl na mezinárodní scéně před tím, než jeho význam alespoň na pohled začal erodovat. Což se podle Thomase Straubhaara, ředitele hamburgského Institutu pro mezinárodní hospodářství, týká zejména Spojených států.
Přechod k multipolárnímu světu
"Domnívám, že jsme skutečně na prahu přechodu od amerického století - tedy od doby, kdy Amerika určovala pravidla hry - k systému, který bude multipolární. Což znamená, že by se více zemí a více regionů stalo v otázkách globálního hospodářství víceméně rovnocennými hráči. Měla by k nim patřit Evropa, která má 27 členů, velký společný trh a silnou měnu, která dokáže konkurovat dolaru; měla by k nim patřit Jihovýchodní Asie, kde bude hrát prim Čína a Japonsko; a mělo by jít i o Indii a další země."
"V tuto chvíli je tu totiž mnoho hráčů, kteří jsou na podobné úrovni. Možná ne co se týče životní úrovně, ale určitě co se týče celkové ekonomické síly. A proto si myslím, že v důsledku současné krize budeme mít multipolární svět s mnoha finančními centry, s mnoha burzami; a že dominantní postavení Spojených států, které určovaly pravidla hry pro celý svět, už se stává minulostí," domnívá se Straubhaar.
Styl života na dluh končí
Tento ústup ze slávy bude mít nejen politické, ale také ekonomické důsledky. Američany a Brity vzývaný styl života na dluh totiž končí a to pocítí nejen oni, ale také rozvíjející se trhy včetně Česka, říká ředitel odboru ekonomických a tržních analýz Citigroup David Lubin.
"Domnívám se, že se v posledních několika letech aktiva a měny rozvojových trhů dočkaly nebývalé podpory. Na makro úrovni bylo jednou z hlavních příčin této podpory něco, co já nazývám anglosaským deficitem; pokud se podíváte na schodek běžného účtu, což je nejširší ukazatel deficitu obchodní výměny, tak zjistíte, že jen loni byl ve Spojených státech a Velké Británii blízko hranice jednoho bilionu dolarů. A tento deficit v Americe a Británii představuje rozdíl mezi výdaji vlád a domácností a mezi jejich příjmy; přičemž právě tento rozdíl stimuloval rozvíjející se ekonomiky."
"Jedním z důsledků nynější finanční krize je to, že období, ve kterém docházelo k podobnému schodkovému hospodaření, skončilo. Pro americké a britské domácnosti nyní bude charakteristická vyšší míra úspor - bude potřeba splatit vzniklý dluh. Což znamená nižší deficity na Západě, a tím i jistý tlak na výši přebytků, které si země Východu, tedy rozvíjející se země, po léta užívaly," upozornil Lubin.
Pozitivní vliv rozvíjejících se gigantů
Tento trend přitom jen podpoří rostoucí vliv rozvíjejících se gigantů, mezi nimž hraje prim Čína. Jde o něco, z čeho je třeba mít obavy - a nebo je naopak tuto změnu možné uvítat? Ptáme se ekonoma londýnské pobočky ING Wholesale Banking Jamese Knightleyho.
"Tyto ekonomiky jsou stále poměrně malé - pokud je tedy porovnáme se Spojenými státy. Například Čína je jen o něco málo větší než Británie. Pochopitelně, počet obyvatel je nesrovnatelný. A nejen proto Čína skutečně má potenciál stát se větší než Spojené státy. Ale k tomu vede dlouhá cesta; bude trvat mnoho desetiletí, než se Čína dostane na úroveň Spojených států."
"A ostatním zemím, jako je například Brazílie, to bude trvat ještě déle - pokud se tedy někdy na úroveň Ameriky dostanou. Takže tu mluvíme skutečně o možnosti a o dlouhodobém horizontu. Ale až se na něj dostaneme, tak to bude pro zbytek světa určitě pozitivní. Vaši budoucnost totiž najednou nebude určovat pouze Amerika. Pokud se té nebude vést, budete moci obchodovat s Čínou a hrozba, že kvůli jedné zemi dojde k výraznému celosvětovému propadu, se tak zmenší," uvedl Knightley.
,Evropa musí mít jednotný názor'
A co se dá čekat od Evropské unie, ptáme se někdejšího britského velvyslance v Česku, nynějšího člena poradní organizace Independent Diplomat, Davida Brouchera - bude hrát unie na mezinárodní scéně významnější roli, a nebo se jejích 27 členů nedokáže dohodnout?
"Myslím, že jste identifikoval velký problém. Já si myslím, že Evropa musí mít jednotný názor na zásadní otázky. Nemusí tedy mít jednotný názor na vše, co se ve světě děje. Jistě se totiž stane, že Francouzi budou mít v Africe své zájmy, že Britové budou mít své zájmy - to je přirozené. Prostě proto, že některé země mají v jistých regionech své zájmy a jiné je tam nemají. Ale v těch zásadních otázkách, které mezinárodní politika řeší, jako je například globální oteplování, globální obchod a nebo reforma Rady bezpečnosti Spojených národů, tak v těchto otázkách je určitě velmi žádoucí, aby Evropská unie našla společnou řeč."
"K tomu by měla přispět Lisabonská smlouva. Stejně jako k dalšímu rozšíření unie, o kterém si myslím, že je nezbytné. Například proto, že by mohlo zajistit stabilitu na Balkáně, která zcela jistě ještě není jistou věcí. Podle mě tam totiž stále existuje jistá hrozba, o které se příliš nemluví, o níž lidé příliš neví. Nicméně na Balkáně stále jsou určité problémy, které Evropská unie může napomoci vyřešit tím, co lze nazvat pozitivním, mírotvorným vlivem, který celoevropský projekt má," zdůraznil Broucher.
Sečteno a podtrženo, v důsledku finanční krize dochází na mezinárodní scéně k významným změnám. Většina z nich - ať už přímo a nebo nepřímo - zasáhne každého z nás.
