Dal bych cokoli, aby ten film nemusel vzniknout, říká režisér Manskij o svém nejintimnějším snímku

ROZHOVOR. Z ostře střežených ulic metropole KLDR se vrátil na rodnou Ukrajinu, aby vyprávěl svůj zatím nejosobnější příběh. Sleduje v něm osudy svých nejbližších v době, kdy se jejich země nadechla k novému životu, aby se krátce poté zbarvila krví. Oceňovaný dokumentarista Vitalij Manskij ve svém nejnovějším snímku Příbuzní skládá naděje i strach Ukrajiny ze střípků rodinné mozaiky. „Nechtěl jsem točit válku jazykem propagandy,“ vysvětluje v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Foto: Příbuzní, Vitalij Manskij / Jeden svět

Maminka, ruskojazyčná Ukrajinka s kořeny v Polsku i Litvě, si ve Lvově zoufá kvůli válce a Rusům. Teta Ljuda jako "produkt své doby" pracovala pro sovětský systém a oddaně věřila jeho jedinému úhlu pohledu - dlouhá léta, než vystřízlivěla. Věrná straně kdysi bývala i teta Tamara; dnes v penzi tančí břišní tance a zlobí se na Vladimira Putina i na svou sestru Natašu, která v Sevastopolu pod ruskou vlajkou oslavuje, že "Krym naš". Neteř Julija je plná touhy po evropské budoucnosti, synovec Žena se hrbí u počítače a visí nad ním přízrak povolávacího rozkazu. Švagr Igor říká, že se bude válčit jen pár měsíců, protože přijde zima a "rozutečou se jak krysy". Dědeček Míša, budovatel z Donbasu, ví své: můžou za to Američani. A nitky všech těch vzájemně provázaných příběhů se sbíhají u Vitalije a jeho kamery.

Fenomén ruského dokumentu Vitalij Manskij před rokem v Praze představil unikátní snímek V paprscích slunce (2015), ve kterém přinesl působivé svědectví o fasádě totalitního režimu v KLDR (rozhovor o filmu čtěte zde). Letos na dokumentárním festivalu o lidských právech Jeden svět uvedl svůj nejnovější a zatím nejintimnější film: loňské Příbuzné.

„Přeju si, aby válka neovlivnila mou rodinu,“ doufá v Příbuzných vaše matka. Samozřejmě se ukáže, že to není možné, právě v rozbíjení rodin totiž válka vyniká. A neprosí přitom o svolení – podobně jako vás se neptal váš nejnovější film. „Neplánoval jsem ho. Vtrhl mi do života, stejně jako Rusko vtrhlo na Ukrajinu,“ řekl jste o jeho vzniku. Cítil jste povinnost ho natočit?

Na začátku filmu také říkám: Nikdy jsem si nemyslel, že tenhle film natočím. A to je čistá pravda. Ale možná ještě důležitější slova, která jsem už neřekl, jsou tato: dal bych cokoli za to, aby ten film nemusel vzniknout. Protože ho zrodila válka, válka Ruska s Ukrajinou, a já jsem si nikdy, ani v té nejhorší noční můře, nepředstavoval, že by k takové válce mohlo dojít. A přesto přišla. Tisíce a tisíce lidí stála život, jiným ten život aspoň převrátila naruby, a silně dopadla jak na moji rodinu, tak na mě samotného. Žádný film za takovou cenu nestojí. Můžu jen zopakovat, že sním o tom, aby ten snímek nikdy nemusel vzniknout.

Příběh vaší rozvětvené rodiny jako by kopíroval příběh samotné Ukrajiny: sahá od Lvova až po Doněck, do Oděsy i na Krym. Když vaši příbuzní mluví o svých životech, zároveň tím vyprávějí složitou historii své země; když se ptají po své identitě, jdou i po stopách ukrajinského národa a to samé platí také o jejich vzájemných sporech. Váš dokument tak na pozadí rodinného mikrosvěta promítá velký dějinný epos – je to záměrná perspektiva?

Rozhodl jsem se na toto téma nahlížet skrze svoji rodinu, protože si myslím, že je to jediný možný tón pro úvahy o tragédii, která se na Ukrajině odehrává. Věřím, že na rozpoutání války měla velký podíl propaganda, a kdybych film o válce točil zase jazykem propagandy, jen bych přiléval olej do ohně. Proto jsem zvolil intimní, důvěrnou intonaci, kterou považuji za jedinou přijatelnou cestu.

Ve výsledku možná ztratím část publika, které je zvyklé, především z televizních dokumentárních filmů, na jasné formulace, tvrzení a vysvětlivky v duchu „tohle je černé a tohle bílé; tady je vlevo, tam vpravo“. Možná že divákovi neznalému všech těch historických událostí a zákoutí nebude jasné, proč všechny ty spory mezi lidmi, kteří mluví jedním jazykem, a přesto se navzájem zabíjejí. Možná že mu bude chybět základ přímé dějové linky. Ale já jsem s tím smířený. Protože jsem nechtěl – a ani nemohl – natočit nějaký hutný, zjednodušený filmový plakát.

A možná že právě ta složitost pomáhá divákům k pochopení...

Vzpomínám si, že po promítání na (mezinárodním filmovém) festivalu v Torontu ke mně ke mně na ulici přistoupil jakýsi Ind a řekl mi, že na něj Příbuzní moc zapůsobili a velmi ho dojali. Trochu mě tím zaskočil, tak jsem ho prosil o vysvětlení. Odpověděl: Je pravda, že nerozumím všem nuancím konfliktu na Ukrajině, ale pochopil jsem z toho, o jak závažnou lidskou tragédii jde, a soucítím s tím, co ti lidé prožívají.

Ale možná vůbec nejdůležitější reakce pro mě bylo představení filmu v Amsterdamu. Byla tam jedna žena, která v diskusi po promítání neřekla vůbec nic, ale pak ke mně přistoupila ve foyeru kina a řekla mi: Měli jsme v Nizozemsku nedávno referendum o přidružení Ukrajiny k EU. Hlasovala jsem proti, protože chci mít v Evropě klid – ale teď, když jsem viděla váš film, se za to hluboce stydím. Za sebe musím říct, že pokud Příbuzní aspoň jen jednoho jediného člověka pohnuli k takové reakci, pak splnili svůj úkol.

Stejně jako většina vašich příbuzných jste vyrostl v jednotě Sovětského svazu. Když jste z rodného Lvova odešel na studia do Moskvy, bylo nepředstavitelné, jak sám zdůrazňujete, že by svazové republiky někdy oddělily hranice. Po pádu SSSR musely nástupnické státy hledat vlastní život a vy jste zůstal v Rusku, odkud jste se odstěhoval teprve nedávno. „A ty jsi zapsaný jak?“ ptá se ve filmu vaše matka. „Jako Rus? Nebo jako Ukrajinec?“

K těm hranicím: v dobách Sovětského svazu jsme skutečně žili v jednotném, společném prostoru, všichni jsme žili jeden stejný, skromný život v jednotném komunistickém systému. A ten život vyplýval z logiky věci a z tehdy platných zákonů.

Po rozpadu SSSR si každá postsovětská země vybrala svoji vlastní cestu, a stejně tak i Rusko. Jenže problém je v tom, že Rusko jako historické centrum impéria vnucuje ostatním zemím svou představu o tom, co je dobro a co zlo. Na Ukrajině teď nechtějí žít podle nedemokratických pravidel, která platí v Rusku – stejně jako Rusko by jistě nechtělo žít v takovém středověkém chanátu, který zavládl v Turkmenistánu.

03825086.jpeg
Režisér Vitalij Manskij v Soulu představuje svůj film V paprscích slunce (2015), unikátní dokument z nitra KLDR.

Moc v Rusku dnes v lidech pěstuje komplex rozpadu říše. Snaží se v nich neustále jitřit pocit tragédie, že se ten velký stát rozpadl, že jsou obětí historických procesů. Připomíná mi to situaci v Německu po první světové válce. I Německo tehdy ztratilo svůj vliv v Evropě a část území, a v tu chvíli nastoupila nám všem dobře známá politická strana, která v Němcích začala vzbuzovat pocit ztráty a touhu ten velký, mocný stát znovu vzkřísit. Pak přišel první krok ke znovuzískání bývalé slávy, anšlus Rakouska, a jistě nemusím dál líčit, co bylo dál – všichni dobře víme, jakou kolosální katastrofou tohle dobrodružství skončilo. Paralela s dnešní situací v Rusku je bohužel patrná, a proto tamní dění sleduju s velkými obavami.

A vaši příbuzní? Váš švagr Igor v létě 2014 tvrdil, že do listopadu bude po všem, že budoucnost, včetně války, je v „našich“ rukách. Teď je rok 2017, Krym drží Rusko, na Donbasu se pořád bojuje a Kyjev je ve stínu moci, která Ukrajinu ovládala před Majdanem. Co si Igor myslí dnes? Pořád věří v sílu svých rukou?

Když jsem začal v roce 2014 točit, sotva kdo měl tušení, jak se ukrajinský konflikt bude dál vyvíjet. Scénář třetí světové války byl tehdy docela představitelný. Nakonec to šlo „jen“ umírněnější cestou lokálního konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na Ukrajině v tu dobu málokdo mohl tušit, a to včetně mojí rodiny, co bude dál. Navíc, když Igor tvrdil, že s příchodem zimy odhodí zbraně a rozutečou se, netušil ještě, jakou roli v tom celém hraje Rusko, že to nejsou separatisté, ale ruští vojáci „na dovolené“.

Válka dnes bohužel není v rukách Ukrajinců – je v rukách jednoho konkrétního člověka, který sedí v Moskvě, a jen on ji také může ukončit. Byť já bych Ukrajinu nevyzýval k tomu, aby se zbraní v ruce pokračovala v osvobozování svých území. Protože území osvobodit můžete. Ale očistit hlavy lidí od nánosů ideologie, kterou tam ideologická mašina zanášela po mnoho let, je od bodu složité po bod nemožné. Další věc samozřejmě je, že lidem napříč Ukrajinou se musí nabídnout takový způsob a úroveň života, kdy by se cítili důstojně a nevznikalo v nich podhoubí pro budoucí konflikty podobného typu.

Příbuzní končí v květnu 2015. Vašemu synovci Žeňovi tehdy přišel povolávací rozkaz, mezi proukrajinskými tetami ze Lvova a tetou Natašou z Krymu zela propast. Změnilo se od té doby něco? A jak se film líbil svým hrdinům?

„ “

Film viděli všichni kromě Nataši na Krymu a dědy Míši, který žije na Donbasu. Ale i jim se ho chystám promítnout, na Krym pojedu možná letos v létě. Všichni, přestože ze začátku nechtěli, abych je natáčel, nakonec uznali, že jsem měl pravdu, když jsem je přesvědčil. Ale jinak se vztahy v mojí rodině nezměnily a ti, co spolu nebavili předtím, se nebaví ani dnes.

Žeňa si v armádě odsloužil povinný rok a půl – načež se k našemu údivu rozhodl, že zůstane jako smluvní voják a dnes slouží v zóně antiteroristických operací na Donbasu. Myslí si, že jeho místo je teď právě tam.

 

Mohlo by vás také zajímat

Registr majetku je plýtvání veřejných peněz, tvrdí Mynář. Zřídíme ho za korunu, nabízí firma Registr majetku je plýtvání veřejných peněz, tvrdí Mynář. Zřídíme ho za korunu, nabízí firma

Zřídit registr oznámení o majetku by podle Vratislava Mynáře bylo plýtváním penězi daňových poplatníků. Počítačový software pro rejstřík lze přitom sehnat v řádech stokorun, maximálně několika tisíc. Anebo jako v případě Poslanecké sněmovny zcela zdarma,...

 
Unikátní dialog mezi uměním a přírodou. Sochař svými díly oživuje mořská dna Unikátní dialog mezi uměním a přírodou. Sochař svými díly oživuje mořská dna

FOTO UVNITŘ. Sochař Jason deCaires Taylor si pro svá díla vybral neobvyklou výstavní síň - svým uměním oživuje mořské dno. Potěšení...

 
DATA: Konec blbé nálady. Češi v pocitu životního štěstí dohnali Západ DATA: Konec blbé nálady. Češi v pocitu životního štěstí dohnali Západ

Češi mají sice menší platy a v průměru se dožívají nižšího věku než Němci, v jednom mají ale navrch: říkají o sobě, že jsou šťastnější....

 
Spory Zemana s kardinálem Vlkem ve výrocích: Kšeftaření, buranské chování i spojení s čertem Spory Zemana s kardinálem Vlkem ve výrocích: Kšeftaření, buranské chování i spojení s čertem

Hradní mluvčí Jiří Ovčáček v pondělí oznámil, že se prezident Miloš Zeman nezúčastní pohřbu kardinála Miloslava Vlka. Místo toho pošle...

 
Slavný fyzik Hawking poletí do vesmíru. ‚Už jsem si myslel, že mě nikdo nevezme‘ Slavný fyzik Hawking poletí do vesmíru. ‚Už jsem si myslel, že mě nikdo nevezme‘

Miliardář Richard Branson splní odvěký sen britského kosmologa Stephena Hawkinga. Nabídl mu totiž místo ve své vesmírné raketě na cestě do vesmíru. Půjde tak o Hawkingovu první návštěvu míst, jejichž studiu zasvětil celý svůj život.

 
 

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru