Kdybychom znásilnění neukázali správně, film by propadl, říká režisérka Tereza Nvotová
Tereza Nvotová zažívá úspěšný rok. Její absolventský snímek si střihl světovou premiéru na festivalu v Rotterdamu a následně o něm napsala velká zahraniční média. I tak se ale herečka a režisérka v jedné osobě nejvíce obává premiéry doma, na Slovensku. Od čtvrtka 20. dubna budou Špínu moct vidět i čeští diváci. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz Nvotová prozradila, jak její snímek vznikal v rámci studia na FAMU i jaké bylo přenášet citlivé téma sebevraždy a znásilnění do filmu.
Špína je váš absolventský snímek. Jaké tedy bylo, že si ho ke světové premiéře vybral filmový festival v Rotterdamu?
No, super to bylo! Pro mě bylo hlavně dost překvapivé, že se ten film mezi stovkami premiérových titulů neztratil. Jednou věcí bylo, že jsme se tam vůbec dostali, druhou pak, že si toho filmu všimla i celkem významná zahraniční kritika. Měli jsme recenzi v časopisu Variety a zároveň byly plné kinosály, takže to byl takový fajn začátek. Dokonce se stávalo, že nás potkávali lidé na ulici a říkali nám: „Dobrý film!" To bylo příjemné.
Samozřejmě že jsme teď trochu vystresovaní, jak to dopadne na Slovensku, protože se to téma přeci jenom víc týká nás tady a je nějakým způsobem aktuální v rámci našeho prostředí. Co jsem ale v Rotterdamu zjistila, je, že to hlavní, co se ve filmu řeší, ten vnitřní svět a přežívání sedmnáctileté dívky, je zjevně něco mezinárodně uchopitelné.
Tereza Nvotová ve Špíně ukazuje, že znásilnění často teprve předchází největší bolesti
Číst článek
Chtěla jste se tématu znásilnění věnovat ve svém školním projektu od začátku, nebo jste měla i jiné náměty?
Byl to plán od začátku. Vystudovala jsem bakaláře na dokumentu, a potom šla na magistra na režii na FAMU s tím, že jsem se tam už od začátku hlásila s tímto tématem a prvními verzemi scénáře. Tam jsem to také vyvíjela. A FAMU nám v začátcích dost pomohlo. I když třeba není schopné zaplatit velký celovečerák, tak už jenom to, že nám někteří kantoři dali posudky, takže jsme mohli začít natáčet a ukázat fondům, jaký vizuální styl budeme používat, bylo hrozně fajn.
Teď budu se Špínou absolvovat. Na FAMU to není úplně pravidlo, že máte celovečerní hraný film jako závěrečnou práci, ne každému se to podaří. Ono film totiž není úplně sranda zafinancovat. Proto jsme museli mít česko-slovenskou koprodukci, protože z jednoho státu to prostě zafinancovat nejde, i když jste úplně lowcost.
Hrdinka snímku, sedmnáctiletá Lena, zažije ve filmu psychické trauma, pokusí se o sebevraždu a odbyde si i několik měsíců v psychiatrické léčebně. Jak jste se rozhodovali, co všechno ve filmu zobrazit? Není to možná moc motivů na jeden 90minutový snímek?
To je prostě součást světa, ve kterém hlavní postava žije. Určitě to nebylo, že bychom se rozhodli mít tři roviny vyprávění. Hlavním tématem je dospívání sedmnáctileté dívky, která je ve fázi, kdy začíná řešit první sexuální zážitky a první lásky. Právě v tomto momentě se jí stane, že ji znásilní učitel matematiky, kterého všichni mají rádi a kterému všichni kolem důvěřují. Je to vlastně taková její cesta v rámci boje se sebou samotnou i prostředím, které ji obklopuje.
To prostředí není, co jsme si vyfabulovali, aby to měla těžší. Čerpali jsme z různých příběhů, která se kolem nás vyskytovaly, a nepřijde mi to tak nenormální. Naopak, bylo by velmi nenormální, kdyby její život byl absolutně bezproblémový a kdyby i všichni lidé kolem ní neměli žádné problémy. Systém léčeben je, jaký je. A to, že v rodinách není jen jeden problém, ale víc, je také úplně klasické.
Měli jsme x verzí příběhu. Některé byly třeba časově nelineární. Byl to dlouhý proces, než jsme se dostali k tomuhle. I když to vypadá jednoduše, chronologicky, tak je to vlastně proces vytříbení těch opravdu nejdůležitějších situací, která Lena zažívá. Už při střihu jsme například zjistili, že čím víc budeme odbíhat od jejího příběhu, jejího pohledu, tak tím se od ní budou vzdalovat i diváci.
A co se týká vizuálního zpracování... Neměla jsem žádný konkrétní vzor, podle kterého bych chtěla film zpracovávat. Vybrala jsem si kameramana Marka Dvořáka, se kterým to byla naše úplně první spolupráce, a myslím si, že se nám podařilo najít společný vizuální jazyk.
Musím říct, že moje generace má štěstí, že není ovlivněna pouze tím, co běží v televizi, ale že opravdu zná i festivalové filmy, které se u nás v distribuci neobjevují. Snažíme se sledovat současnou světovou tvorbu. Takže nás všechno tohle ovlivnilo v tom, jak jsme se k filmu postavili, ale ne nijak konkrétně, spíš intuitivně.
Je zajímavé, že ve chvíli, kdy jde váš snímek do kin, se v zahraničí těší velké oblibě seriál produkce streamovací služby Netflix s názvem 13 Reasons Why (13 důvodů proč), který se zabývá podobným tématem – dospíváním mladé dívky, kterou znásilní spolužák a která se kvůli tomu rozhodne zabít. V Americe kvůli tomu proběhla i jistá veřejná debata, když se tvůrci rozhodli scénu sebevraždy zachytit explicitně. Jak probíhalo to tvůrčí rozhodování u vás?
V našem filmu je znásilnění velmi důležité. Věděli jsme proto už od začátku, že pokud nebude dobře, tak film propadne. Základní dramatický moment musíte mít totiž správně udělaný.
„Nesnažili jsme se trumfnout nejbrutálnější scény znásilnění ve filmu, ale spíše se snažili tam být s ní, ležet s ní v posteli, když to zažívá.“
Můj přístup k tomu byl skrz postavu Leny. Nesnažili jsme se trumfnout Gaspara Noého nebo nějaké nejbrutálnější scény znásilnění ve filmu, ale spíše se snažili tam být s ní, v tom momentě, ležet s ní v posteli, když to zažívá. Potom bylo strašně důležité, abychom měli dva herce, kteří by byli schopní jít do toho i přes nepříjemnost situace znovu a znovu. My jsme tu scénu točili celý den, nebylo to nic příjemného. Pro nikoho. Mám ale pocit, že se to podařilo a že ta scéna dokáže diváky přenést, aby ji prožívali s Lenou.
Snímku se také daří dost dobře ukázat, že samotné znásilnění je ve většině případů pouhým začátkem velmi bolestivé cesty. Lena si například při svém pobytu v léčebně musí poradit se šikanou ze strany svých spolupacientů.
Tak, šikana... To je bohužel... (odmlčí se) Tato prostředí jsou v určitém směru bohužel drsnější, především pak pro dívky z lepších rodin, pro které rozhodně není příjemné se tam dostat. To ale neznamená, že to zbylé děti myslí jako šikanu. Ono se to pak vyvíjí dál, Lena si vytváří vztahy a přes svoji spolupacientku zjišťuje, že se začíná vnitřně konfrontovat se svým problémem.
Ve filmu je ale hrozně těžké uchopit delší část, kdy vám hlavní postava mlčí. (směje se) To je něco, o čem musíte vědomě přemýšlet, protože nejhorší je, když hlavní postava nekoná a není aktivní. Takže, co s tím, že jo? Právě proto, že jsme se snažili zachytit její vnitřní svět, tak se nám její okolí stalo jakýmsi zrcadlem toho, co prožívá uvnitř. Nejlépe nám to pak potvrdily děti z podobných institucí, které se podílely na natáčení. Že to tak prostě někdy je. Ne všude, ale velmi často.
Když jsme se například bavili s Bílým kruhem bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů, a tedy i znásilnění, tak nám tvrdili, že ten film není ani tolik o znásilnění, jako o sekundární viktimizaci. O tom, co se člověku může stát poté, co se stane obětí trestného činu, pokud to není úplně dobře podchycené. Pokud ta reakce není, jak má být. Těžko to ale může být, jak to má být, když naše společnost je k tomu v určitých věcech stále hluchá a slepá.
Někteří lidé, kterým se to stane, ani nevědí, kam mají zajít, kde mají hledat pomoc. A nechce se jim hned jít na policii a tam jim popisovat detaily svého znásilnění. Proto je dobré, že existuje organizace jako Bílý kruh bezpečí, kam se dá zavolat, kde vám poradí, jak postupovat, a to zcela anonymně.
Přemýšlela jste, že byste snímek promítala třeba v rámci školní výuky?
To byl vlastně původní nápad můj a mé scénáristky. Aby to nebylo jen o tom, že vyjde film a lidé si na něj zajdou do kina, ale abychom rozpoutaly diskuzi o tom, co je důležité. Právě v tomhle si myslím, že bude velká úloha Bílého kruhu, že nám poskytnou odborníky, kteří s námi budou chodit na projekce na školách a po filmu povedou se studenty edukativní diskuzi.
„Je potřeba se zamyslet nad tím, jak být empatický a neodkazovat se jen na internet. A vnímat lidi jako lidi, a ne jako sexuální objekty.“
Myslím, že je třeba nastavit témata, která jsou teď problematická. Například fakt, že lidé často ani nevědí, co vlastně znásilnění obnáší. Že si to ještě natáčejí na mobily, a pak sdílejí na internetu a přitom nevědí, že je to vlastně důkaz toho, že spáchali trestný čin. Už na prapočátku je problém, tam je potřeba začít a mluvit o tom, co to znamená, když žena poví ne. Protože jsme tu z druhé strany zase neustále masírováni z časopisů radami, jak sbalit ženu a jaké používat techniky, takže je spíše potřeba se zamyslet nad tím, jak být empatický a neodkazovat se jen na internet. A vnímat lidi jako lidi, a ne jako sexuální objekty.
Film má ale asi největší potenciál zapůsobit na mladé dívky. Co by si z něj podle vás měli odnést?
Nechci dávat lidem návod na sledování mého filmu, v tom má každý svobodu. Co jsme se v tom filmu ale snažili říct, je, že nemůžeme nechat člověk odevzdat se temnotě a depresi. I hlavní hrdinka našeho filmu nakonec zažije vnitřně nějaké své vlastní vysvobození, nebo aspoň cestu k němu. Takže může jít a vést normální život, že to není něco, co ji poznamená na celý život, že by už nedokázala mít vztahy s muži. Ale trvá to a je to těžké a je to boj, což si lidé také musí uvědomit.
Někdo si řekne, no a co, tak tě znásilnili. Sex jako sex. Tací si ale neuvědomují, jaké to má vliv na intimitu člověka. Ženy, které byly znásilněny, nezažily pouze znásilnění, ale bály se i o svůj život, protože v tom momentě netušily, co všechno se může stát. Proto také často nekřičí. A to všechno jsme se prostřednictvím toho filmu snažili říct. Neznamená to, že je všechno ztracené.
