Tereza Nvotová ve Špíně ukazuje, že znásilnění často teprve předchází největší bolesti

Slovenská režisérka a herečka Tereza Nvotová se ve svém celovečerním debutu rozhodla zbořit společenská stigmata spojená se znásilněním a rozvést debatu nad problémem, který se podle průzkumů týká každé desáté české ženy.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu Špína | Foto: Falcon

Být znásilněn není něco, co by člověka definovalo. Proto se celkem pochopitelně oběti znásilnění odvracejí od toho, že by samy sebe vnímaly jako poškozené a přijímají raději termín přeživší. Samotné přežití nejhorších chvil jejich života, následované často dalšími traumatizujícími událostmi, je totiž klíč k tomu, aby tito lidé v mezičase neztratili sebe samé.

Pro hrdinku absolventského snímku režisérky Terezy Nvotové je přežití ústředním problémem. Když byla Lena (Dominika Morávková) znásilněna, stalo se to u ní v pokoji, na její vlastní posteli, s rodiči ve vedlejší místnosti. Tím, kdo ji znásilnil, byl doučující jejího postiženého bratra (Patrik Holubář), rodinný přítel a oblíbený učitel matematiky Robert (Róbert Jakab).

Špunti na vodě jsou jako S tebou mě baví svět na kánoích a raftech

Číst článek

Lena je paralyzovaná strachem. Nahlas sice nepřizná, co jí brání přiznat svým rodičům (Anna Šišková, Luboš Veselý) nebo své nejlepší kamarádce (Anna Rakovská), k čemu došlo, ale většina diváků to i tak pochopí. Co když jí nikdo neuvěří? Co když ji budou obviňovat? Co když se jí zeptají, proč nekřičela? Co když budou předpokládat, že ho vyprovokovala? Co když to stejně nepochopí? Co když jí stejně nedokážou pomoct?

A tak si v koupelně, zatímco zbytek rodiny slaví na zahradě narozeniny bratra, podřeže žíly. Ale to je jen začátek jejího trápení.

Nvotová se ve svém snímku neostýchá zobrazit skutečnosti, které nemusí být zrovna nejpříjemnější na pohled. Začíná přitom rovnou u toho, že agresorem ve většině případů není nějaký úchyl ve křoví, ale známý člověk, kterému můžete dokonce bezmezně důvěřovat.

Z filmu Špína | Foto: Falcon

Samotný akt znásilnění pak nechá celý proběhnout před zraky diváků. Nesnaží se ho ale romantizovat, a tak z něj vytahuje jakékoli erotické prvky. Je tu jen animální jednostranná činnost postupně se přesouvající do pozadí, než zbude pouze záběr na vyděšené, uplakané oči Leny a zdánlivě obrovitánskou ruku tlumící její vzlyky.

„Pro Lenu je znásilnění špína, fyzická stopa, které se nedokáže zbavit.“

Metodu toho, kdy akci přímo nezobrazí a místo toho se zaměří na rozvláčné ždímání emocí, pak zopakuje u koupelnové sebevraždy. Tam divák v odraze zrcadla sice vidí pohyby rukou a náznak krve, pak se ale s kamerou posouvá pomalu prázdným prostorem, následuje slepě Leniny bolestné vzdechy, než ji znovu najde opřenou o zeď.

To vše se odehraje v prvních 30 minutách snímku. S Leniným pobytem v léčebně totiž Nvotová dostane příležitost prozkoumat odvrácenou stranu vyrovnávání se s traumatem, na kterou se při diskusi mnohokrát zapomíná. Souhrnným názvem se tomu říká sekundární viktimizace a zahrnuje vše od reakce okolí až po jednání veřejně činných orgánů.

ŠPÍNA
drama
SR/ČR, 2017, 87 min
Režie: Tereza Nvotová
Hrají: Dominika Morávková, Anna Rakovská, Anna Šišková, Patrik Holubář, Róbert Jakab, Luboš Veselý
Hodnocení: 70 %

Lena totiž v léčebně nenajde pochopení, a to ani ze strany lékařů, ani dalších pacientů. Ukazuje to na všeobecnou neschopnost systému, který má lidem v Lenině situace pomáhat, ale velmi často se naopak podílí na podlamování psychiky daného člověka. Ve Špíně to s sebou nese scény, které užívají lehce zvráceného humoru a které dokážou zaskočit i otrlejší diváky.

Nvotová se ztotožňuje s důležitostí látky, kterou předkládá. Chápe, že ji musí co nejvíce zbavit příkras a zůstat věrná ranám, se kterými žije až desetina žen a neznámo kolik mužů v Česku. S ohledem k jejím zkušenostem a faktu, že se jedná o absolventský snímek, jde ale o veskrze vyspělý snímek, který se pyšní vedle výborné režie a scénáře i zcela odevzdanými výkony slovenských a českých herců.

Morávková v roli puberťačky až neuvěřitelně zvládá beze slov přenášet na diváka všechnu svou bolest a vnitřní svár mezi hrůzou a vztekem, a přitom skrývat vlastní probíhající těhotenství. Kamera, laděná do tlumených barev, pak většinu času sleduje její tvář. A je poctou jejímu herectví, s jakou bravurou dokáže prostoupit i scény zcela narušující pocit soukromí. Vůbec nejsilnější moment filmu pak zvládne beze slov – s očima zalitými slzami, upřenými do prázdna, v záběru, který trvá až nepříjemně dlouho.

 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme