Vcházím do spletitých chodeb O2 arény. První, co mě ve foyer zaujme, je dvojice mužů. Táhne jim asi na padesát. Jeden má vlasy bílé, druhý temně černé - a oba s účesy, které se tyčí téměř půl metru do výšky. Na sobě punkové oblečení a tolik cvočků, že když se o sebe otřou rameny, zacinkají.

“Haha, podívej na ně!" slyším za svými zády. Stojí tam skupinka tří mužů, taky tak kolem padesátky. “Ti mají dobrej vohoz, a jak jsou nalíčení!” vysmívá se další ze skupinky.

Ikona se vrací do Prahy. The Cure večer zahrají ve vysočanské O2 aréně

Je pravda, že mě muži v koženém oblečku také zaujali. Ale vždyť jsou na koncert The Cure, tak co čekají? Čím víc se blížím do haly, tím víc lidé v podobném oblečení splývají s davem. Až v člověku hrkne, jestli právě on neměl to štěstí a nepřiblížil se k frontmanovi alespoň na pět metrů. Je až neuvěřitelné, kdo všechno si přišel kapelu poslechnout. Lidé staršího věku, teenageři, i desetileté děti.

Friday I'm In Love až nakonec

Po předkapele The Twilight Sad světla za zvuku intra osvítí čtyři siluety s typickými účesy. Koncert může začít. Na začátek zvolila kapela písničku “Open”, což byl poměrně dobrý tah, jedná se totiž o poměrně známou skladbu. O dalším výběru písni se to už říct nedá.

The Cure publiku dopřáli především méně známé skladby, které během hodiny a půl proložili pouze oblibeným Lullaby, In Between Day a Lovesong. Nejznámější dvě skladby, díky kterým se kapela stala ikonou, Boys Dont Cry a Friday I’m In Love, si hudebníci nechali až na úplný konec - na třetí sérii přídavků, kdy už někteří návštěvníci odcházeli domů, zklamaní a smíření s tím, že své srdcovky neuslyší.

Po celou dobu koncertu se hudebníci na pódiu takřka nepohnuli. Jediný, kdo poklusával po pódiu, byl baskytarista Simon Gallup, na kterého se upínala téměř veškerá pozornost diváků. V polovině koncertu, u písničky In Between Days, zvedl frontman Robert Smith ruce ze svého nástroje do vzduchu a étericky s nimi začal pohybovat. Diváci na to okamžitě zareagovali výskáním.

Otázkou je, zda by bláznivé taneční kreace nepůsobily směšně a kapele spíš neuškodily. Je sice pravda, že publikum nebylo v tom správném varu, nicméně Robert Smith dokázal, že i ve svých 57 letech má na to, aby perfektně čistým hlasem ohromil světové stadiony. Zpěvem si doslova podmanil všechny přítomné. Až jsem měla pocit, že přítomné svým projevem přimrazil k sedačkám, a proto se diváci nemohli zvednout a tancovat.

Neztratili na kvalitě

Co se týče výkonu, The Cure neztratili na kvalitě, jejich skladby zněly stejně dobře jako z rádií.

Jediné, co připomínalo, že se jedná o koncert kapely, která byla na vrcholu v 80. letech, byla videoprojekce: promítaly se na ní záběry kýčovitých obrázků jako západu slunce, útesů na pobřeží nebo detail na držící se ruce.

Naopak chyběly záběry na Smithovu tvář. Vždyť je známý svou image a lidé byli zvědaví, jestli si výrazný makeup neodpustil ani ve svém věku.

Kateřina Golasovská Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít