Mou specializací je oblast ochrany spotřebitele (ČOI, SZPI, SOS) a odborné poradny (chemie okolo nás, úspory v domácnosti, legislativa EU ...). Natáčím také pozvánky, zejména pro rubriku Kulturní tipy.

Dříve jestě mě mohli slyšet především ve zpravodajství mezi 05:00 a 18:00. Má práce spočívala v natáčení příspěvků pro zpravodajství ve formě rozhovorů, anket a reportáží.

Co mě baví:

Na to je jednoznačná odpověď - má práce.

Co mě přivedlo k mikrofonu:

Dostal jsem se k němu po roce 1991 - v 41letech. Poprvé jsem se rozhlasového konkursu zúčastnil už v roce 1985. Když se ale komise v kádrových materiálech dočetla, že jsem ještě jako programátor-analytik nehlasoval pro článek odsuzující autory Charty 77, bylo po všem. Rozhlas jsem miloval a obdivoval však už daleko dříve. Určitě za to může slovenský rozhlasový reportér Gabo Zelenay a jeho například mimosportovní několika minutové popisování krabičky od zápalek. Vzrušení ve třetí minutě, když už krabičku otevřel a sirky ležely jedna vedle druhé - je nezapomenutelné. Další vliv asi měla i dětská knížka z pera Jana Weniga. Jmenuje se Tonda Strnad - rozhlasovým reportérem, která je autorem věnována legendárnímu sportovnímu reportérovi Josefu Laufrovi.

Co považuji za má rozhlasová "nej":

Nejsem žádný lovec "nej", i když monogram mám J.B. a za lomítkem rodného čísla 007. Přesto za 10 let práce ve zpravodajství plzeňského rozhlasu si nejvíce cením reportáží popisující práci vojenských leteckých záchranářů z Plzně-Líní. Nejen, že létají ve dne i v noci a zachraňují 24 hodin denně, ale když vám pak do mikrofonu říkají, že například ". . . do sokolovské nemocnice jsme letěli 25 minut, zpátky to bylo po větru o 5 minut rychlejší . . . ", a když pak vidíte a popisujete do mikrofonu, jak opatrně u Fakultní nemocnice v Plzni vyndavají z vojenského vrtulníku inkubátor s 900 g "těžkým" novorozencem a roztahují i nad plexisklem inkubátoru deštník, tak se vám nad zachráněným lidským životem skutečně těžko mluví. Slza se vhání do očí, když člověk vidí i za jakých povětrnostních podmínek kolikrát startují. Ostatně slova jsem těžko hledal i při reportáži, kdy jsme stočtyřicítkou přejeli v policejním autě z jednoho okraje Plzně na druhý a popisovali dopravní nehodu. V havarovaném autě tehdy umírali tři lidé. Vzpomínám si opět na vojenský vrtulník, který přistával na mezinárodní silnici E 50 a MUDr. Michal Mareček z něj skákal se stříbrným lékařským kufrem na zádech ve chvíli, kdy ještě nedosedl na silnici. S našimi autolékárničkami jsme tam byli pro smích. Šlo o život. Tyto reportáže plné zvuků slyšeli i posluchači ČRo-1 Radiožurnálu.

Co mě drží nad vodou:

Rodina, posluchači a opera. Rodina mi říká řadu připomínek a věřte, že synové si servítky neberou. S posluchači pak při přípravě reportáží denně přicházím do styku a i ty rád vyslechnu. Upřímně řeknou, co se jim líbí, co je štve a i případné výhrady k vysílání. A také opera. Tu mám rád, protože jako externí člen plzeňského operního sboru mám za sebou asi 70 titulů. Většina lidí, kteří promluví do mikrofonu se vyptává, ". . . a kdy to budete vysílat"? Agituji a trpělivě rozdávám letáky s vysílacími frekvencemi a s programem. Určitě mnozí respondenti případně pozorovatelé natáčení "objevují" Český rozhlas až po tomto osobním kontaktu. Ostatně teď mě napadá, že navštívenky se spojením jsem už zase téměř všechny rozdal případným "informátorům", kteří nelení a zavolají, aby Český rozhlas Plzeň byl u zajímavé události jako první.