O funkční aktivní politice zaměstnanosti nemůže být při chronicky přetížených úřadech práce taky ani řeč. O čem naopak řeč u nás bez ustání je, je údajná potřeba dávkový systém dále zpřísňovat.
Zatímco se více než polovina lidstva kvůli mnohočetným krizím poslední doby potýká s chudnutím, superbohatí bohatli od začátku této dekády absurdním tempem 14 milionů dolarů za hodinu.
Jde o profese, kde se dlouho protest proti pracovním podmínkám moc nenosil, protože se předpokládalo, že je lidé vykonávají z přesvědčení a nadšení pro věc.
Můžeme se jen domýšlet, co všechno by v Česku mohlo fungovat lépe, kdybychom mladým lidem dopřáli na jejich studium dostatek času, energie a důstojné životní podmínky.
Politoložka Kateřina Smejkalová ve svém komentáři píše nedostatečné minimální mzdě v Česku. Lidem, kteří ji mají, i přes normální pracovní nasazení podle ní hrozí chudoba.
Letošní zpráva Oxfamu, jakkoli v jádru nepřekvapivá, opět důrazně poukazuje na zásadní dysfunkci současného ekonomického uspořádání, která představuje časovanou bombu pro společenskou stabilitu.
V obsazenosti jednotek intenzivní péče se projevuje pandemické dění až se zhruba dvoutýdenním odstupem. Při zásahu až ve chvíli, kdy se už nebezpečně plní, bude pacientů ještě přibývat a hrozí kolaps.
Představa, že by politik měl mít něco „odžito a odpracováno“, zní smysluplně, smysl ale ve skutečnosti postrádá. Záběr rezortů je široký, žádná zkušenost jednotlivce ho nemůže nikdy pokrýt celý.
S rozšířením vysoce nakažlivé koronavirové mutace delta a blížícím se podzimem se pozornost upíná k těm, kteří se prozatím rozhodli nenechat se naočkovat.
Jen na málu věcí se zdá být aktuálně v české společnosti taková shoda jako na konstatování, že pandemie naplno odhalila neschopnost státu smysluplně a efektivně řešit, co je potřeba.
