Slavíme. Ale duch druhé republiky se má čile k světu

Sté výročí vzniku Československa je důvodem k důstojnému připomenutí. Už jenom pro demokratickou výjimečnost první republiky, v kontrastu s mnohými autoritativními režimy i v jejím sousedství.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Celkem 520 žáků a učitelů ZŠ Husova v Liberci složilo u příležitosti 100. výročí vzniku Československa živý obraz v podobě státní vlajky

Celkem 520 žáků a učitelů ZŠ Husova v Liberci složilo u příležitosti 100. výročí vzniku Československa živý obraz v podobě státní vlajky | Foto: Radek Petrášek | Zdroj: ČTK

Zároveň by ale jubileum mělo vést k bití na poplach. Nad tím, že dnešní politiku čím dál víc ovládá duch druhé republiky, která sice trvala jen 167 dní, ale ještě před protektorátem se začala měnit v autoritářský stát.

Historik Jaroslav Med ve své knize Literární život ve stínu Mnichova líčí atmosféru pomnichovského českého státu takto: „V politické rovině získával jednoznačnou převahu národní egoismus, akcentující přednost nacionálních principů před principy obecně humanitními, a tíhnutí k autoritativní demokracii, vycházející z obecně sdílené nechuti k předchozímu přebujelému parlamentnímu stranictví.“

A právě tyto tendence dnes spatřujeme v působení i našich nejvyšších ústavních činitelů – prezidenta a premiéra, jimž zdatně sekunduje z útrob svého institutu i předchozí hlava státu.

Národní egoismus? Miloš Zeman, Andrej Babiš i Václav Klaus jako jeden muž hlásají program „ani jeden uprchlík do naší země“, který svou nesmiřitelností snese srovnání snad jedině s orbánovským Maďarskem. Právě tito politici sehráli a sehrávají klíčovou roli v rozpolcení společnosti a nárůstu obav ze všeho cizího. A především díky nim se na vlně nacionalismu a xenofobie mohou úspěšně vést další méně významní populisté a rasisté.

Kdyby přišla vážná krize

Tíhnutí k autoritativní demokracii? Můžeme připomenout Babišovo firemní pojetí státu, jeho snění o likvidaci obecních zastupitelstev nebo Senátu, v němž se, považte, „dělá politika“. K čemuž se přičinlivě přidává prezident, doporučující metodu vyhladovění horní komory. A který, když mu bylo vyčítáno porušování ústavních zvyklostí, označil tento pojem za idiotský.

Demokracii máme, a teď to chce nějaké ty demokraty, říkal Masaryk. ‚Nestačí jen čekat,‘ tvrdí dnes Jan Sokol

Číst článek

Jedním z nejodpudivějších rysů pomnichovské republiky bylo podněcování zlobné nenávisti vůči těm politikům a intelektuálům, kteří byli spojeni s masarykovskými hodnotami první republiky. Právě na jejich adresu hřímal katolický spisovatel Jaroslav Durych: „Intelektuálové, kteří nepracují. To jsou právě ti nejhorší zločinci – to jsou mravní defraudanti, to jsou velezrádci.“

Jak nevzpomenout na Klausovo účtování s „havlisty“. Na Zemanův výmysl „pražské kavárny“, kterou vykresluje jako „sebe se utvrzující společenství lidí, kteří nic nedokázali.“

Na své druhé zvolení prezidentem, kdy ve vítězném opojení mluví před kamerou s Václavem Klausem a na adresu svých oponentů, říká: „Budou muset zavřít ústa.“ A Klaus přikyvuje: „To je přesně v duchu, co jsem tady povídal před chvílí.“ Duch druhé republiky musel zaplesat při tomto neuvěřitelném dialogu.

Koncem 30. let vyrostl a těžil autoritářský režim z těžkého otřesu společnosti a pocitů beznaděje po mnichovském diktátu a odstoupení českého pohraničí. Tím spíše je varující, že duch druhé republiky se má čile k světu dnes, kdy se nám neděje nic dramatického, žádný uchvatitel není za dveřmi. A tak se do slavnostního rozjímání vkrádá otázka: Co by se dělo s českou politikou, kdyby přišla skutečně vážná krize? 

Jiří Leschtina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme