A kolik vlastně stojí volební kampaň?

Už téměř zlidovělý rozhovor analytičky Českého rozhlasu Marie Bastlové s Andrejem Babišem na téma „co všechno se počítá do výdajů na volební kampaň“ přinesl nejen pozoruhodný vhled do duše šéfa ANO.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nelegálně postavený billboard starosty pardubického městského obvodu Jaroslava Menšíka (ANO) | Foto: Petr Seiner

Byla by škoda, kdyby v gejzíru bezprostřednosti Babiše zanikla ona zásadní otázka: A jak se tedy vlastně v Česku platí volební kampaně a kolik opravdu stojí? Letošní sněmovní volby proběhnou poprvé podle nových pravidel pro financování politických stran a také, což je nejdůležitější, pod dohledem nového úřadu, který má výdaje kontrolovat.

Pamětníci museli jisté komplikace očekávat už loni, kdy Parlament – řekněme si upřímně, že právě kvůli Andreji Babišovi – schválil onen nový zákon s limitem 90 milionů korun na jednu sněmovní kampaň. Těžko říct, jak politické strany došly právě k částce 90 milionů, nejpravděpodobnější vysvětlení zní, že prostě vzaly onu nejčastěji uváděnou sumu, kterou používaly skoro v každé kampani.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Jako politický reportér jsem větu „naše kampaň bude stát do 100 milionů korun" slyšel už nesčetněkrát – poprvé někdy v roce 1996. A o to právě jde. Od roku 1996, kdy se shodou okolností konaly sněmovní volby, uběhlo 21 let, a jak si jistě všiml každý, ceny čehokoliv se od té doby poněkud pohnuly.

Směrem vzhůru, aby bylo jasné. A rok 1996 není vybrán jen tak náhodou ještě z jednoho důvodu. ODS, tehdy nejsilnější strana české politiky, oficiálně oznámila, že její kampaň bude stát 100 milionů - stejně jako v roce 1992, což je jeden z mála dohledatelných údajů o částkách vynaložených na kampaň, protože právě před čtvrtstoletím si ODS vzala klasický bankovní úvěr u banky Creditanstalt.

A kdo si ještě vzpomene na kampaň ODS „Budoucnost máte ve svých rukou" z roku 1992, potvrdí, že šlo o vcelku solidní útok na voliče, ale zcela nesrovnatelný například s kampaní ČSSD z roku 2010 – tou patrně nejmonstróznější, jakou jsme v Česku kdy zažili a jejíž cenu mimochodem dodnes neznáme.

Nášlapné miny a ohlušující rány

Jinými slovy: pokud někdo v roce 2017 tvrdí, že maximum peněz vynaložené na volby může být o 10 milionů nižší než v roce 1992, nemůže to myslet úplně vážně.

Dalo by se to říct i takhle: tak dlouho si politické strany cucaly údaje o svém financování z prstu, až se jim ona věta „do sta milionů" nějak automaticky zapsala do podvědomí, takže se ocitla v zákoně – aniž by možná někdo počítal s tím, že onen speciální úřad pro financování politiky bude počítat docela pečlivě.

Václav Klaus | Foto: Wikimedia Commons

Takže teď je potřeba nějak vymyslet, co s tím. Jako první se nabízí samozřejmě změna zákona, do nějž se prostě napíše nějaká realističtější částka. Což se nejspíš nestane.

Druhou variantou je společná dohoda na vlastním sebeomezení, kupříkladu zákaz billboardů. Což zní skoro jako výzva k omezování svobody projevu, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že si strany kupříkladu nesmějí kupovat reklamní čas v komerčních televizích. A proto máme mimochodem ony nekonečné reklamní bloky v České televizi, kde sledovanost statečně atakuje nulu.

Nicméně, bohužel ani tenhle námět nejspíš nebude přijat, rozhodně ne pro letošní, už nasmlouvanou kampaň. Anebo se strany poučí z minulosti, kdy asi mnoho desítek utracených milionů nepřineslo efekt, a naučí se prostě dělat chytřejší a přitom levnější kampaně namísto kobercových náletů.

Poslední ukázkou byly kampaně SPO – tehdy ještě Zemanovců – a spojenectví fotografií Václava Klause s nápisem „Hlavu vzhůru" v roce 2013, kdy ani skutečně velkorysé rozpočty a nekonečný počet billboardů neodvrátily pád do absolutní bezvýznamnosti – spíš k němu přispěly.

A pak je tu ještě jedna možnost, vyzkoušená mnohokrát v minulosti. Prostě zákon ignorovat a jet „co to dá" za pomoci všech možných fint, díky nimž lze i dnes vytvářet ve financování stran nášlapné miny. Pravda, je tu jistá pravděpodobnost, že na ně nikdo nepřijde. Ale když se na ně šlápne, rána je to s jistotou ohlušující. A ničivá.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme