Podle nedávného průzkumu agentury Median pro Český rozhlas lituje zániku Československa zhruba polovina lidí. Víc než kdykoliv v minulosti. Což může samozřejmě ze všeho nejvíc souviset s osobami hlavních aktérů: Václava Klause a Vladimíra Mečiara, dvou alfa samců tehdejší politiky, jejichž strany ODS a HZDS dokázaly v oněch volbách před čtvrtstoletím získat třetinu hlasů voličů.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Ano, to, co se pak dělo na Slovensku za třetí vlády Vladimíra Mečiara v letech 1994-1998, byl jeden neuvěřitelný gangsterský příběh, v němž nechyběly ani takové kapitoly jako únos syna prezidenta Kováče do Rakouska v režii slovenské tajné služby nebo vraždy nepohodlných svědků za bílého dne na ulici Bratislavy. Mimochodem, celá česká 90. léta byla proti tomu spořádaným obdobím vlády práva a pořádku.

Ale operace "dělíme Československo" vlastně proběhla neuvěřitelně hladce, v časech, kdy se pár set kilometrů na jih od nás rozpadala Jugoslávie v krvavé řeži, bylo největším dramatem v Československu patrně jedno špatně domluvené hlasování ve Federálním shromáždění ve chvíli, kdy už bylo vše podstatné stejně dohodnuto.

Celé rozdělení Československa, včetně majetku, zabralo nějakých 5 měsíců. Tohle je skutečně neuvěřitelná rychlost politických rozhodnutí. Zkuste to porovnat se situací po volbách 2006, kdy jsme za stejný čas neměli ještě ani vládu s důvěrou.

Poprvé se Klaus s Mečiarem sešli 8. června v brněnské vile Tugendhat. A 26. srpna už na stejném místě, po klíčových jednáních v Praze či Bratislavě podepsali rozvodové smlouvy.

Tenhle zdánlivě idylický obrázek poklidného rozchodu, kdy lidé řešili víc výsledky na poslední "společné" olympiádě v Barceloně než urputná jednání, samozřejmě naráží už čtvrtstoletí na tradiční argument, nad kterým nelze jen tak mávnout rukou: Československo se rozdělilo bez referenda, "pouhým" parlamentním hlasováním, jemuž mimochodem museli pomoci i někteří "přeběhlíci" ze stran, které navenek rozpad Československa odmítaly: ať to byla sociální demokracie, nebo republikáni.

Jen tu stále zůstává nezodpovězená otázka: kdyby referendum proběhlo a kupříkladu skončilo v obou republikách s odlišným výsledkem, jak by se postupovalo dál? A co přesně si zejména Slováci představovali pod pojmem "společný stát" - kupříkladu sám Vladimír Mečiar?

Možná že tohle už nemá cenu opakovat znova, zvlášť když to uslyšíme v následujícím půlroce ještě mnohokrát. Autor této poznámky by ale přece jen rád jednu věc připomněl: celý proces se odehrál ve většinově celkem pozitivní atmosféře, jakkoliv Československa bylo jistě mnoha lidem líto. Třeba Václavu Havlovi, pro nějž bylo rozdělení federace politickou porážkou. Poslednímu československém prezidentovi také muselo být jasné, že to významně ovlivní jeho místo a sílu v nové zemi.

Přesto Havel dokázal najít aspoň základní shodu s novým hegemonem české politiky Klausem, stal se přirozeně českým prezidentem a mnoho svých vizí dokázal i v nových podmínkách prosadit - tou nejdůležitější byl samozřejmě vstup do NATO o pouhých šest let později. Což je mimochodem také dobré si připomínat: rozdělením federace neztratilo Česko a jeho politické elity silný prozápadní tah - něco, co se o 25 let později už vůbec nezdá tak samozřejmé.

Stejně tak si Češi za pouhých půl roku dokázali sepsat a odhlasovat moderní a funkční Ústavu, která spolehlivě fungovala celých 25 let a nepochybně ještě bude, protože základní dokumenty státu mají být a naštěstí jsou trvalejší než lidé, kteří s nimi v té či oné době zacházejí.

Na rozdělení Československa není třeba vzpomínat se smutkem. Česká republika vykročila do své nové existence na velmi solidních základech. Její občané projevovali vlastně až nečekaně dlouhou dobu solidní trpělivost a demokratické instinkty. A je docela symbolické, že právě téměř přesně po čtvrstoletí je čekají volby, které mohou pro tuhle zemi být stejně důležité jako ty v červnu 1992.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít