Teď si představte, že tato žena jede ve vládní limuzíně za prezidentem, aby mu řekla, co on už stejně dávno ví, protože jsou toho plná média. Jede mu říct, že selhala, že se jí, vítězce voleb, nepodařilo sestavit vládu, že její pověstný vyjednávací um byl k ničemu a že vlastně neví, co dál. Určitě ji to vnitřně štve, ale není ješitná, její frustrace neprobublává na povrch. Je to krátká cesta. Z budovy kancléřství i ze sídla CDU je to do prezidentské rezidence na zámečku Bellevue v Berlíně jen kousek.

Na kancléřku už čeká prezident. Ne ledajaký prezident, ale muž, který kdysi za Gerharda Schrödera vedl jeho kancléřský úřad do doby, než se tam v roce 2005 nastěhovala Angela Merkelová. Muž, který měl jinou stranickou knížku a který byl pak jejím podřízeným jako ministr zahraničí, a to ve dvou vládách.

V Bellevue na ni čeká muž, který sám chtěl být kancléřem a kterého Angela Merkelová v roce 2009 ve volbách rozdrtila a způsobila do té doby nejhorší porážku jeho sociální demokracie. Kancléřka byla dokonce proti, aby se stal prezidentem, a snažila do tohoto úřadu dostat svého kandidáta.

Na zámeckých schodech pod deštníkem stojí Frank-Walter Steinmeier. Snad poprvé se poměr sil mezi ním a kancléřkou obrátil. Jede za ním žena, která utrpěla hluboké politické šrámy. V tuto chvíli má jeho slovo větší váhu, jenom on může rozpustit parlament, pokud bude chtít. Jenom on může předčasné volby zdržovat, pokud bude chtít. Ale hlavně by mohl kancléřce umýt hlavu, dát jí alespoň něco sežrat, pomstít se, mít na chvíli pocit zadostiučinění.

Ale on místo toho apeluje na všechny strany, aby se k sobě o krok přiblížily, protože stejně jako on mají zodpovědnost za tento stát, který potřebuje vládu a ne bezvládí. Co říká a požaduje, posiluje pozici kancléřky, protože podle zářijových výsledků voleb může být matematicky jenom ona kancléřkou.

Ta možnost uštědřit Merkelové nějaký šťouchanec tu bezesporu byla. Nikoho z mých německých kolegů vůbec ani nenapadlo, že by ji Steinmeier mohl využít. Opravte mě, jestli se pletu, ale zdá se mi, že na pražském Hradě se už delší dobu takové příležitosti nenechávají nevyužité.

Prezidentský úřad, jak předvedl Frank-Walter Steinmeier, není nástrojem osobní vendetty, ale ústavou daný seznam povinností i pravomocí, které nesmí držitel úřadu překročit. Steinmeier coby prezident musel podle ústavy přísahat, že bude mimo jiné sloužit lidu a chránit jej před újmami. Během toho propršeného poledne se německý prezident nezachoval ješitně, ale státnicky.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít