Vyhrůžka ruského prezidenta Putina zněla poněkud záhadně. Nepřátelům Ruska, kteří se pokoušejí zmocnit se částí jeho území, vzkázal, že si vylámou zuby. Protože nepřátelé nebyli jmenováni, bylo možno se jen domýšlet, které části Ruska považuje za natolik ohrožené, že je třeba je bránit. Nemusí ale jít o prostor na západě země, kde leží hranice členů NATO, pokládané v Kremlu za nepřátele, nebo o jih, kde se nachází Ruskem zabraný Krym.

Přehrát

00:00 / 00:00

Adam Černý: Studená válka v Arktidě

Návod k pochopení nabídl ministr zahraničí Sergej Lavrov. „Každému už je dlouho jasné, že toto pobřeží je naše teritorium, naše země,“ prohlásil před odletem na schůzi Arktické rady v islandském Reykjavíku, kde se mimo jiné poprvé osobně setkal se svým novým americkým protějškem Antonym Blinkenem.

Otázka těžby

Arktická rada vznikla před čtvrtstoletím jako mezivládní organizace složená z osmi států, jejichž území zasahuje do oblasti Arktidy, a zabývala se možnou těžbou přírodních zdrojů, možnostmi dopravy a také problémy tamějších domorodých obyvatel. Důsledky změny klimatu, především oteplování ovzduší a tání ledu, vedly k tomu, že první dvě položky rapidně nabyly na významu. Zvláště těžba energetických surovin udělala z otázky, kdo a na jaké území si může klást nárok, politický a bezpečnostní problém.

Převzato z Plusu

Podle smlouvy OSN o námořním právu si státy mohou nárokovat území vzdálené až 200 námořních mil, tedy necelých 400 kilometrů, od svého pobřeží a v této oblasti také těžit suroviny. Rusko tvrdí, že jeho území zasahuje mnohem dále, protože daleko do moře zasahuje jeho podmořský šelf. I na dalekém severu, kde převládají nevlídné životní podmínky, takové počty hrají velkou roli. Podle nynějších odhadů se v oblasti Arktidy nachází přes dvacet procent dosud neobjevených zásob ropy a zemního plynu a z toho největší podíl připadá na severní pobřeží Aljašky a na prostor Barentsova a Karského moře. Ruský poloostrov Jamal už nyní dodává pětinu světové produkce zemního plynu.

Nový hráč na scéně

Putinova a Lavrovova slova by nejstručněji vystihl text jedné písně z doby před více než třiceti lety, kde se říkalo „takové peníze už stojí za hádku“. Rusko ale nemluví a nějaký čas už také koná a v posledních letech v regionu posiluje vojenskou infrastrukturu. To má význam nejen pro uplatnění nároků v nyní dostupnějších územích s přírodními zdroji, ale také pro kontrolu námořních cest, které se otevírají anebo rozšiřují na dalekém severu.

Pro Rusko, jehož ekonomika stále ještě spočívá převážně na těžbě a vývozu nerostných, a hlavně energetických surovin, má přístup k novým nalezištím ropy a zemního plynu zásadní význam. Uplatnění široce pojímaných nároků ale vede ke konfrontaci s jinými zeměmi v Arktidě, v první řadě se Spojenými státy. Ale nejen s nimi, protože o zásoby přírodních zdrojů a o možnosti severní námořní dopravní cesty se intenzivně zajímá rostoucí velmoc 21. století, Čína.

Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR

Adam Černý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít