Upozornil také na to, že všechny armádní plány stojí na předpokladu postupně rostoucího rozpočtu ministerstva obrany, který by měl v roce 2024 dosáhnout 2 % HDP a že řada politiků nyní potřebu takových výdajů na obranu zpochybňuje. A také varoval, že náš potenciální protivník se dostává o generaci před nás.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Daniela Kroupy

Zarazilo mě, jak malý ohlas ve společnosti a v politice varovná slova pana generála Opaty měla. Pravda, neříkal nic, co bychom před tím nevěděli, ale přece jen se jednalo o věci nejvyšší závažnosti.

Stát, který projevuje malou vůli vyzbrojit se a bránit se proti vnějšímu ohrožení toto ohrožení sám zvyšuje. Není mu nic platné, pokud spoléhá na to, že ho ubrání druzí. Protivník útočí na nejslabší článek, protože ten představuje nejsnadnější kořist. Malý stát se proto může dlouhodobě na mezinárodní scéně prosadit pouze tehdy, projevuje-li silnější vůli bránit se než státy větší.

Hrdinství se nevyplácí

Zakladatel Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk si byl vědom obtíží, které představuje samostatnost malého státu. I on uvažoval o nutnosti získat spolehlivé spojence a organizovat společnou obranu proti potenciálním protivníkům.

Byl ale zároveň přesvědčen, že dobrým spojencem může naše republika být pouze tehdy, dokáže-li útočníka odradit sama. Nemluvil v takovém případě o možnosti obrany, ale o mravní povinnosti bránit se.

V tomto ohledu prezident Edvard Beneš nebyl jeho dobrým žákem, když se podrobil mnichovskému diktátu. Předcházela velkolepá mobilizace, v níž československý politický národ projevil silnou vůli k obraně, a pak – složil vinou svých vůdců zbraně k nohám nepříteli, který ještě ani nesáhl po zbrani. Národní hrdost bychom byli bývali neztratili, kdybychom, bylo-li by to nutné, kapitulovali tváří v tvář nepřátelské přesile na poli válečném. Ale takhle?

Mnichovský komplex, kromě dalších škod, rozdělil národ: na hrdiny, kteří během druhé světové války v domácím a zahraničním odboji nasazovali životy v boji za svobodu, na kolaboranty, kteří se přihlásili ke spolupráci s nepřítelem a snažili se z ní vytěžit co nejvíce a na ostatní, kteří se snažili nějak přežít.

Podobně rozdělená byla naše společnost v období normalizace, které následovalo po sovětské okupaci v roce 1968. Zatímco po válce však byli kolaboranti přísně trestáni, po pádu komunismu už představovala spolupráce s okupačním režimem v očích široké veřejnosti jen malý škraloup v životopise.

Co jiného si mohly následující generace z této historické zkušenosti odnést než přesvědčení, že hrdinství se nevyplácí a že nemá velký smysl investovat do naší obrany velké peníze, když se přece případná okupace dá docela dobře přežít. Pokud se tuto mentalitu v české společnosti nepodaří změnit, odhodlání České republiky bránit se bude chabé a jako spojenec bude tento stát nezajímavý.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít