Ano, v takové zemi bychom chtěli žít všichni. V zemi, kde děti sportují, pracující pracují, podnikatelé podnikají a vesele odvádějí daně, umělci se věnují umění v nových koncertních sálech a výstavních síních, lékaři léčí nejmodernějšími metodami, z Brna do Prahy dojedete vlakem za 40 minut nebo po supermoderní dálnici a důchodci berou důchod ve výši 70 procent průměrné mzdy.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Ano, když knihu dočtete, zjistíte, že jste se právě prokousali kompilátem všech možných volebních programů za posledních 20 let. Babišovou komparativní výhodou pak samozřejmě je, že velká část bodů zůstala po celá ta léta nesplněna, takže Babiš jako nový kluk ve třídě může celkem právem ukazovat prstem na ostatní a říkat: Vy jste jen slibovali a skoro nic jste nesplnili.

V pořádku, ve volební kampani je povoleno mnohé. Ale třeba se okouzlený čtenář hned vrátí na začátek knihy, k onomu digitálnímu daňovému ráji a vzpomene si, že onen vizionář Babiš je už tři a půl roku vicepremiérem a ministrem financí a že jeho nejambicioznějším projektem v oblasti digitalizace byla EET, kterou spolu s ČSSD a lidovci skutečně prosadil - a to zatím musí stačit. Něco musí zbýt i na ony sny.

Za pozornost ovšem v nové knize, jejíž vznik, výroba a distribuce bude jistě započítána do limitů na volební kampaň, jsou Babišovy představy o novém politickém řádu, který by chtěl prosadit. Můžeme ho třeba nazvat "Sen o zemi, kde se snadno vládne a nikdo do toho moc nemluví".

Než se divoké sny stanou realitou

Některé detaily už známe delší dobu: kraje pryč, Senát pryč, 101 poslanců a jednokolový většinový systém pro parlamentní volby, který prý produkuje silné jednobarevné vlády. A tady začíná jistý problém.

Když Babiš píše o britském modelu, měl mu někdo poradit, aby se do Westminsteru podíval skutečně pořádně. Zjistil by, že onen zázračný volební systém "first-past-the-post" ve dvou z posledních třech voleb v Británii zařídil takzvaný "hung parliament", tedy parlament bez většiny pro jednu stranu, což i v Británii vyžadovalo ony krvavé kompromisy, které jsou však základem celé politiky.

Naposledy se tak stalo před necelým měsícem. A v tom třetím případě, v roce 2015, sice konzervativci většinu získali, ovšem pouhých 12 hlasů ze 650 poslanců, což je všeobecně podkládáno za dost nestabilní konstelaci pro vládnutí.

A pak tu máme samozřejmě onen útok na Senát, spolehlivé poznávací znamení všech populistů. Význam Senátu je jistě obtížné vysvětlit, i když to vážně chcete udělat, a Babiš navíc nechce. Zkusme to tedy za něj: horní komora je v ústavě jako pojistka proti rozmarům momentální většiny ve sněmovně a jejím hlavním úkolem je bránit účelovým ústavním změnám.

Ještě jednou speciálně pro Andreje Babiše: Senát je tu dnes mimo jiné proto, aby třeba tak jednoduše po volbách nemohl s případnými spojenci změnit českou liberální demokracii ve svou firemní kulturu řízení přes smsky.

Tyhle Babišovy vize jsou ale nakonec docela cenná věc. Připomínají, jak důležitý je i pro Česko systém brzd a pojistek, který naposledy ve velkém spolehlivě zafungoval v letech opoziční smlouvy. A je možné, že se blížíme do časů, kdy se na něj budeme muset spolehnout znovu. Než se divoké sny stanou realitou.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít