Dávno pryč jsou ty doby, kdy český ženský basketbal sbíral úspěchy na mezinárodním poli. Někdo si vzpomene na evropský titul z roku 2005. Pro někoho je cennější stříbro vybojované o pět let později na domácím světovém šampionátu. Nebo tři účasti v řadě na olympijských hrách, ze kterých vyšly Češky nejlépe hned na těch prvních v Aténách, kde obsadily páté místo.

Tehdy v dresu národního týmu ale válely hráčky minimálně evropského kalibru jako například Hana Horáková, Eva Vítečková, Ivana Večeřová, Jana Veselá nebo Veronika Bortelová. Poslední dvě jmenované se s reprezentací rozloučily po předloňském mistrovství Evropy, na kterém české basketbalistky potvrdily ústup ze slávy do té doby nejhorším umístěním – jedenáctým místem.

To už teď ale neplatí, protože letošní výběr kouče Ivana Beneše na stále ještě probíhajícím šampionátu starého kontinentu obsadil konečné 13. místo a to je nejhorší výsledek v historii samostatné České republiky. Omlazený a v mnohém nezkušený kádr, ve kterém byly tři vicemistryně světa z Karlových Varů, ale také spousta nováčků a na evropské scéně málo prověřených hráček, neunesl tíhu očekávání a tlak, kterému byl během domácího mistrovství Evropy vystaven.

Sražené sebevědomí

Dlouhá příprava od 8. května Češkám, zdá se, nepomohla tak, jak si asi představovaly. Jak jinak si vysvětlit úvodní poměrně nečekaně vysokou porážku s Ukrajinou, kterou aspoň kosmeticky upravily až ve druhém poločase. Nicméně ukrajinská reprezentace, i když v Hradci Králové nebyla v plné síle, se v evropském žebříčku Mezinárodní basketbalové federace FIBA za loňský rok vyhřívala, díky skvělým výkonům v kvalifikaci a pak i přátelských zápasech, na prvním místě. Právě tahle porážka ale českým reprezentantkám srazila už tak vachrlaté sebevědomí, které je obzvlášť v ženském sportu velmi nestálé.

To se podepsalo na duelu o všechno s Maďarskem, který přišel ani ne 24 hodin po nepovedeném vstupu do turnaje. Češky sice podaly o něco lepší výkon, ale na kýžené a vysněné vítězství to po mnoha často i laciných chybách nestačilo. Prohrály o čtyři body a přišly o šanci na postup. Během úvodních dvou zápasů se trápily obzvlášť v útoku, ale ani obrana, o kterou se chtěly opírat a vyrážet do rychlých protiútoků, nefungovala tak, jak by měla.

Příprava vyšla během chvíle vniveč a tak mohly české basketbalistky jen smutně otírat slzy a mezi nimi i rodačka z amerického Bronxu. Kia Vaughnová totiž jako dlouholetá opora USK Praha a přední teď už evropská pivotka obdržela začátkem roku české občanství a pak i výjimku od FIBA, takže na mistrovství Evropy, své první velké mezinárodní akci mezi dospělými, Českou republiku do play-off nedotlačila. Přestože třeba v prvním utkání měla o poločasové přestávce ke spoluhráčkám velmi emotivní proslov a i v ostatních zápasech patřila k těm rozhodně viditelnějším.

Nic platné nebylo ani fantastické publikum, které pokaždé vyprodalo zimní stadion v Hradci Králové a za všech okolností povzbuzovalo české basketbalistky. I jemu se chtěly hráčky odvděčit a nekončit turnaj se třemi porážkami. A povedlo se, když už to málokdo čekal. Jednou ze tří pamětnic posledního domácího mistrovství byla Kateřina Elhotová. Kapitánka týmu se k basketbalu vrátila po takřka roční pauze způsobené mateřskými povinnostmi a nedlouho po porodu syna. I ona prokázala velkou touhu týmu pomoci.

A právě ona v posledním vystoupení byla spolu se sestrou Karolínou jednou z hlavních hrdinek hořkosladkého vítězství, které ale už na pokaženém celkovém dojmu příliš nezměnilo. I když skalp stříbrných medailistek z olympijských her v Riu a největších favoritek na zisk titul Španělek už nic neřešil. 

Malá náplast

Teď ale použiju slova trenéra Ivana Beneše. Je to malá náplast na velké bebíčko, kterým je brzké vyřazení a celkově třinácté místo. Nicméně výhra nad Španělskem po dobrém výkonu, který by možná stačil proti Maďarsku a třeba i Ukrajině na lepší výsledek, by mohla být to světlo na konci tunelu, které signalizuje jeho konec a mohlo by přinést lepší zítřky. Těžko říct. Třeba signalizuje i něco jiného. Hráčky si vybírá právě kouč a on také nese odpovědnost za přípravu, výsledky, i konečný úspěch a v tomhle případě neúspěch.

Sám Ivan Beneš vyjádřil chuť pokračovat, ale smlouva mu vyprší koncem měsíce a v tom dalším bude o jeho osudu rozhodovat Výkonný výbor České basketbalové federace. Tam bude mít prostor na prezentování své zevrubné analýzy neúspěchu. Uvidíme, jestli to bude na setrvání u ženského národního týmu stačit, nebo ne. Jisté ale není ani to, že po konci kariéry zbylých dvou stříbrných medailistek z roku 2010 a současně vysokých pivotek Petry Kulichové a Ilony Burgrové bude v silách českých basketbalistek stále pravidelně aspoň postupovat z kvalifikací na závěrečné mezinárodní turnaje. Až čas ukáže, jestli se tahle generace poučí ze svých chyb a stane se po letošním nezdaru silnější.

Jakub Kanta Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít