V Bělorusku obnovují demonstrace, ponesou nápisy v běloruštině

Už 25. března, kdy si země připomíná Den svobody a vznik nezávislého státu v roce 1918, by se v Bělorusku měly znovu rozběhnout masové pouliční protesty. Ty koncem loňského roku prakticky odumřely, což exilovou vůdkyni opozice Svjatlanu Cichanouskou přimělo až k výroku „ulici jsme ztratili“.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Protesty v Minsku s nápisy v běloruštině | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Mnozí z nás budou mít znovu příležitost povšimnout si jednoho zvláštního fenoménu – nad hlavami lidí se objevují transparenty hned ve dvou jazycích, v běloruštině, ale také v ruštině.

Přehrát

00:00 / 00:00

V Bělorusku obnovují demonstrace, ponesou nápisy v běloruštině

Každý pozornější divák po celém světě, alespoň elementárně znalý azbuky, to jistě zaznamená i na písmu nesených sloganů a hesel, v němž se objevují poněkud jiné litery, i dvou podob slov příbuzných, o slovech odlišných ani nemluvě. Zvláštní přitom na první pohled je, že ač jsme v Bělorusku, dominuje ruština.

Jenže ono se není čemu divit, protože podle statistik se tento trend neustále zhoršuje: zatímco při sčítání obyvatelstva v roce 1999 běloruštinu za svůj rodný jazyk označovalo přes 85 procent tamních občanů, o dvacet let později už jich bylo jen něco přes 60 procent.

Ještě tristnější je další údaj – alespoň doma bělorusky komunikuje pouze 28,5 procenta Bělorusů.

Národní jazyk a suverenita

Místem běloruštiny v životě země se velmi důkladně zabývá mladá občanská aktivistka Alina Nagorná, autorka počítačově pojmenované knihy Mova 404, což bychom asi mohli přeložit smutným nekybernetickým souslovím Jazyk nenalezen.

‚Ulici jsme ztratili.‘ Cichanouská přiznala porážku demonstrací proti Lukašenkovu režimu

Číst článek

Autorka v této knize shromáždila na stovku zcela konkrétních případů svých spoluobčanů, kteří narazili na potíže či dokonce na projevy fyzického násilí jen proto, že mluvili bělorusky – nebyli obslouženi v obchodě, protože „nemluvili normálně“, nemohli uzavřít pracovní či jinou smlouvu, nebyli vyslechnuti na státních úřadech a podobně.

Podle zapřisáhlých stoupenců významnější role běloruštiny v životě země za tento truchlivý stav může především absence nějaké státní strategie v oblasti užívání teoreticky základního jazyka země, přesněji řečeno fakt, že Lukašenkova administrativa s žádnou takovou strategií přicházet nechce – prostě se jí nehodí do krámu.

V této souvislosti stručně připomeňme situaci v jiných postsovětských republikách: s lidmi, jimž je pod čtyřicet a nechodili tedy do sovětských škol, už se rusky zpravidla nedomluvíte. Právě národní jazyk byl a doposud je v těchto zemích naprosto živý a normálně fungující. Proto se taky stal součástí ustavení a posléze upevnění národní suverenity.

Právě proto již zmiňovaná Alina Nagorná dál stojí za svou věcí a pevně doufá, že běloruština ve své vlasti konečně opustí roli Popelky a dočká se v zájmu všech běloruských občanů nějaké lepší budoucnosti.

Alina doslova říká: „Nejdůležitější je, aby lidé pochopili, k čemu tento jazyk potřebují – vždyť je tu hlavně proto, aby nás přiblížil ke skutečné nezávislosti.“

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme