Dění připomíná stejnou situaci, ke které došlo před rokem a půl na unijních hranicích mezi Řeckem a Tureckem. I tehdy se vláda v Ankaře rozhodla, že migrantům a uprchlíkům nebude bránit v cestě, došlo na slzný plyn, potyčky na hranicích, utrpení běženců a velkou politickou hru.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: Řešení běženců na hranici s Běloruskem jako před rokem a půl s Tureckem?

Dodnes si coby přímý účastník vzpomínám na vrtulník, který přivezl vedení Evropské unie, aby pronášelo s řeckým premiérem po boku silná slova o unijní rodině, která se nenechá vydírat. Turecko si z toho moc nedělalo, své kroky představovalo jako výraz humánnosti, protože dle svého soudu nemá důvod držet lidi toužící jít dál násilím na svém území.

Po několika týdnech, ve kterých poslední, o koho šlo, byli migranti a uprchlíci, se situace uklidnila. Nebylo to ještě kvůli covidu-19, který uzavřel hranice až později, ale kvůli vyčerpání účelovosti jednotlivých kroků. Turecko ukázalo, že když chce, závoru zvedne, Unie se poučila, že musí spolupracovat a posílat peníze, které slíbila.

Řešení dohodou

Stejně jako tehdy i tentokrát se vede válka propagand, ve které se jednotlivé protistrany snaží navzájem vylíčit v těch nejčernějších barvách. Podobnosti si všimnul i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který Unii navrhl, ať tedy Bělorusku platí stejně jako Turecku. Někdo to může označit za drzost, jiný za potměšilost, další za pragmatismus realisty.

Převzato z Plusu

Pravda totiž je, že stejně, jako dlouhodobě zrál konflikt mezi Řeckem a Unií na straně jedné a Tureckem na straně druhé, uzrával i konflikt s Běloruskem. Tamní režim se ani s podporou části unijních států změnit nepodařilo, přišly sankce, které akorát tak Minsk rozdráždily, Rusko se mohutně rozkročilo a vše se tak stalo pouhou otázkou času.

Problém ovšem je, že Brusel se dostal do nesnází i proto, že Polsko zrovna nepatří k etalonům solidarity s jižními, západními a severní unijními kolegy, co se starosti o běžence týče. Polsko je navíc na rozdíl od Atén s Bruselem na nože, když prosazuje vlastní cestu v mnoha oblastech. A k vrcholu absurdity patří odmítání nabídek větší pomoci unijní pohraniční stráže FRONTEX, která sídlí právě ve Varšavě.

Jiné rychlé řešení než dohodou se ovšem nerýsuje. Suverénní stát jde k něčemu donutit jen na bodácích jiného státu, tak to prostě je. Turecko je příliš velké a navíc v NATO, než aby s ním Západ válčil, i kdyby snad kvůli migrantům a uprchlíkům chtěl, Bělorusko má v zádech Rusko, které už vyslalo na jeho hranice výsadkáře na cvičení. I kdyby snad zabraly nové sankce, než zaberou, půjde z Běloruska lidí-běženců víc než dost. Jediná schůdná cesta je tedy usednout k jednacímu stolu a nalézt kompromis.

V konečném důsledku se totiž jedná o vrchol nezvládnutých sousedských vztahů. Vzpomeňme, že vloni šli běženci hlavně přes Řecko, minimum zvolilo cestu přes Bulharsko. Když se podařilo najít jakžtakž přijatelný modus operandi mezi Řeckem a Tureckem, půjde to s dobrou vůlí i s Běloruskem. Akorát se bude muset Unie zase smířit s faktem, že kvůli vlastní nejednotnosti je migrací vydíratelná ze všech stran.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít