Osmdesátiletý Dylan možná ještě neřekl poslední slovo

Když se před šedesáti lety objevil v newyorských folkových klubech jistý drobný mladík, nikdo nemohl tušit, co z toho pojde.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bob Dylan v Paříži, 1978 | Zdroj: Profimedia

A že se rodák z minnesotského Hibbingu Robert Zimmermann, vystupující pod jménem Bob Dylan, nejprve stane zásadní postavou generační revolty v časech vietnamské války a hnutí za občanskou rovnost, během následujících dekád několikrát zásadně ovlivní vývoj populární hudby a nakonec se mu dostane vůbec nejprestižnějších poct, jakých hudební a slovesný umělec může dosáhnout. Několika sošek Grammy, Oscara za filmový song a ceny Pulitzerovy, a dokonce i Nobelovy za literaturu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Osmdesátiletý Dylan možná ještě neřekl poslední slovo

Respektive „za nalezení nového způsobu poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici“, jak pravili roku 2016 členové švédské akademie. To je vyjádření sice v zásadě pravdivé, ale poněkud lakonické. A zdaleka nevyjadřující hloubku, šířku a originalitu Dylanova tvůrčího záběru.

Plnými hrstmi odevšud

Čerpajícího z mnoha různorodých inspiračních zdrojů, od lidových balad a morytátů i černošských blues, místy až existencionálních, od legend z pionýrských časů Ameriky i Divokého západu přes výsostnou moderní literaturu evropskou i americkou, včetně beatnické poezie, až k Shakespearovi a ještě dál, ke Starému i Novému zákonu a Homérovým ságám.

Dylan se stal nejstarším umělcem v čele britského žebříčku. Úspěch s novou deskou sbírá v 79 letech

Číst článek

Výčet doložitelných podnětů jeho tvorby by byl ovšem podstatně delší. A to vše si nejde odmyslet od hudební složky a podmanivého, mnohotvářného Dylanova vokálního výrazu. Vyvěrajícího opět z lidové muziky, blues, country popěvků, ale také z rock-and-rollu nebo z religiózního gospelu.

Dylan je síla obraznosti, metaforičnost, zásadní témata malrauxovského „lidského údělu“ i věčné trojice pojmů život–láska–smrt, zároveň také humor a vynalézavá hravost, dar zasadit vedle zašifrovaného sdělení s velkým poetickým nábojem průzračnou milostnou píseň, nebo naopak hořko-sladkou niternou výpověď. A neustále to umocňovat naléhavým hudebním projevem v obklopení instrumentalistickou smetánkou dotahující nahrávky k jednotlivým skvostům (je jich okolo šesti stovek) a uzavřeným albovým celkům. Oslovujícím už tři posluchačské generace na celém světě.        

Osvobozená syntéza

V prvých letech umělecké dráhy byl, ne z vlastní vůle, ale prostřednictvím toho, co psal a hrál, považován za jakési „svědomí doby“. Tomu se pak už ve druhé polovině 60. let naopak úporně bránil. A mnozí aktivisté mu vyčítali – stejně jako pravověrní ctitelé akustického folku – příklon k ostrému rockovému zvuku. A v jednom období k až surrealistickým atmosférám v textech.

Ale odklon od občanské angažovanosti a obohacení o širokou škálu témat i způsobů, jak je uchopit a hudebně podepřít tvořivými výpůjčkami z nejrůznějších hudebních stylů, Dylana plně osvobodily. K syntéze starého i nového, vznešeného i všedního, sofistikovaného i pouličního. Která měla obrovský vliv na celou hudební scénu i na značnou část světové společnosti. Nesoucí viditelné dylanovské stopy ještě do těchto dnů. Kdy jedinečný tvůrce slaví osmdesáté narozeniny. A dost možná ještě neřekl poslední slovo. Aspoň podle ohlasů na jednoznačně nadšeně přijaté loňské album.  

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme