Při hledání odpovědi poslouží jednoduché srovnání. V roce 2008 hlasovali Irové proti schválení Lisabonské smlouvy. Zablokovali tím zbytek členských států. Irská vláda ale smlouvu chtěla, podnikla patřičné kroky, vše vysvětlila a v roce 2009 se hlasovalo znovu. Voliči smlouvu schválili, a Lisabonská smlouva byla na světě.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Modelová situace tedy byla – vláda něco chce, politici jsou pro, voliči jsou proti, vláda přesvědčuje, voliči souhlasí. Obě irská referenda byla v souladu s demokratickými pravidly. Hlasování bylo svobodné, takže technicky bylo vše v pořádku. Zůstala ovšem jakási pachuť z podivného tlaku.

Ve Velké Británii je situace zcela odlišná. Vláda Theresy Mayové chce protlačit svoji dohodu. Tu ale nechce nikdo jiný. Dokonce ani podstatná část vládní premiérčiny strany.

Informované hlasování

Šéfka vlády se navíc odvolává na referendum z roku 2016, před nímž proběhla kampaň plná lží a polopravd. Voličům tehdy nikdo neřekl o možných problémech v Irsku, nebezpečí přerušení dodávek léků, dopravy a stěhování firem do unie.

Nikdo jim neřekl, že Velká Británie bude muset doplatit své unijní závazky. Nikdo se nezmínil, že dohody o mezinárodním obchodě se vyjednávají dlouhé roky a na bývalou koloniální velmoc v zahraničí s otevřenou náručí nečekají.

Nebo že podmínky brexitu ostrovní monarchie zbytku unie nebude moct nadiktovat. Tedy pardon, pár expertů to říkalo, ale nebylo v módě věřit „těm divným intoušům“.

Britští politici se ve finále dostali do stávajícího patu. Nedokážou se dohodnout a čas se krátí. Nezbývá tedy než se dotázat znovu lidu a odblokovat tak situaci. Voliči budou hlasovat na základě znalostí, které neměli v roce 2016. To znamená, že se bude jednat o takzvané „informované hlasování“.

Převzato z Plusu

Je to vrchol demokracie. Na rozdíl od irského příkladu je navíc rovnice opačná – vláda něco chce, politici jsou proti, voliči podle sociologických průzkumů také nesouhlasí, vláda trvá na svém ad absurdum.

V britském případě by druhé hlasování bylo zcela v souladu s demokracií. V ní mají přece lidé právo měnit názor průběžně. Kdyby to tak nebylo, nepotřebovali bychom volby. V souladu s logikou Mayové by stávající vláda mohla tvrdit, že voliči se přece už jednou vyslovili, tak proč volit znovu.

V britském případě navíc sledujeme naprosto tragikomickou situaci. Premiérka, která původně horovala pro setrvání v unii, teď tlačí podobu brexitu, kterou nikdo nechce. Ještě chvíli a třeba už pak unie nebude chtít rozháranou Velkou Británii.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít