Jak poznat vlak s WiFi na trase Brno - Praha

Asi pět let jezdím každý týden vlakem do Prahy a zpátky do Brna. Dřív jsem občas jezdil autobusem, ale vlak je pohodlnější, příjemněji se v něm píše, a když se zaseknu, můžu z okna pozorovat stromy nebo usnout. Navíc je tu rekonstrukce dálnice, která mi cestování vlakem ještě víc zpříjemnila.

Sloupek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vlak (ilustrační foto) | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Jezdím téměř výlučně s Českými drahami. Za těch pět let jsem si k nim našel vztah: na páteřní trati většinou jezdí vcelku na čas, topí tak akorát a mám i svého oblíbeného průvodčího. Když dojde k mimořádné události na trati, přes web se to většinou dozvím první a pak svou část vagonu poučuju, co bude dál.

I tak se ale pořád učím. Celé ty roky se třeba snažím zjistit, jak se pozná vlak – a v něm vagon – s WiFi. Každý týden jedu v jiný čas, takže se nemůžu upnout k jednomu expresu a musím být ve střehu.

Už jsem začínal mít pocit, že systému rozumím. Při nákupu jízdenky na včerejší cestu jsem si podle rady průvodčího z minulého týdne dal pozor, abych seděl ve vagonu s ikonkou WiFi. Prošel jsem kolem méně zkušených cestujích s notebookem, kteří se marně snažili připojit ve voze bez WiFi.

Vlak, metro. Metro, vlak. Vzhůru na letiště

Číst článek

Jenže internet nebyl ani na mém místě. Průvodčí mě poučil, že ikonka WiFi při nákupu lístku může znamenat buď takzvaně plánovaný, nebo garantovaný internet. V prvním případě mi nemůže nic zaručit, plán se prostě nepovedlo splnit (řekl to pěkněji). Pouze u garantované WiFi si prý můžu být jistý, že bude. Každý týden mu odněkud dají jinou soupravu a on s tím nemůže nic dělat.

Nakonec, přestože jsem byl ve voze s plánovanou WiFi a neměl tedy nárok na žádné odškodnění, mi z dobré vůle dal lísteček na třicet korun splatný na pokladně. Internet prý navíc fungoval v jídelním voze, jenže hlad jsem neměl a pít dvě a půl hodiny jednu kávu se mi nechtělo. Do Prahy jsme nakonec dojeli skoro bez zpoždění a kolem Ústí nad Orlicí jsem při zírání do stromů usnul.

Teď tedy podle včerejších instrukcí hledám na dnešní cestu domů vlak s garantovanou WiFi. Na trase Praha-Brno ale nic takového nejezdí. Třeba se dívám špatně; jenže v jízdním řádu ji nemá ani Pendolino, které mi včerější průvodčí dával za příklad vlaku se spolehlivým internetovým připojením.

Vy postavíte železnici a my nebudeme zlobit. Plácnem si?

Číst článek

Průvodčímu jsem na jednu stranu vděčný, že se mnou při hledání dobré praxe pro ježdění s WiFi sdílel pocit absurdity, na druhou stranu ale nevím, jestli se mi celou dobu nevysmíval. Žádné garantované připojení jsem – aspoň na své trati – nenašel.

Sem někam jsem dospěl za těch pět let. Zaručený návod pro vás nemám, snad jen být věrný jednomu vlaku. Na jiných tratích asi taky bude jiná dobrá praxe. Ale ani když ve vlaku WiFi je, není vyhráno; někdy je potřeba probít se k internetu přes propadlý bezpečnostní certifikát ČD, jednu dobu v jednom vlaku se zase připojovaly mobily, ale notebooky ne.

Ještě jindy za to mohli Rakušané a bylo potřeba počkat, „až si to tam u nich opraví". Od několika průvodčí jsem zaslechl, že v koridoru přece není mobilní signál, takže je nesmysl chtít internetové připojení (tuhle legendu jsem si vyvrátil jednou jízdou s konkurencí, ale hned jsem se pokorně vrátil k Českým drahám, kde je mi v tichých poloprázdných vagonech příjemněji.)

Všichni průvodčí se ale shodovali na jednom – oni s tím nemůžou nic udělat. Mám to říct „někde vejš". Část z nich se přitom zdravě naštvala na mě, další, včetně toho včerejšího, smutně krčili rameny a vypadali bezmocní.

Jak jsem tedy slíbil tomu včerejšímu: „Bože, to s tím za těch pět let fakt nejste schopní nic udělat?" „Tak to někam napište." „Tak jo."

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme