Být, či nebýt na Pražském hradě?
Po přečtení titulku k následujícím řádkům může leckdo očekávat, že dojde na glosu o narozeninových oslavách státních zaměstnanců v někdejším sídle českých králů nebo na témata podobná. Nechci vás mást - budu psát o Hamletovi, o tragédii všech tragédií velkého alžbětince, kterou od tohoto týdne můžete vidět před Míčovnou Pražského hradu v rámci programu Letních shakespearovských slavností (LSS).
Hlavní program slavností původně vznikl pro komorní prostředí Nejvyššího purkrabství, vzhledem k jeho rekonstrukci se organizátoři LSS dohodli se Správou Pražského hradu, že Shakespearem zaplní Královskou zahradu, ostatně renesanční Míčovna pokrytá sgrafity, vznikla v roce, kdy Williamu Shakespearovi byly čtyři roky.
Vstup z rušné ulice přímo do zahrady s lavičkami, kašnami, fontánou, vzrostlými stromy a historizujícími lampami je impozantní a divák se těší. Co tu uvidím, když to začíná takto? A potom může přijít rozčarování. Uvidí černé jeviště, které zná z koncertů pod širým nebem a početné řady plastových židlí.
Ani atypické nastudování Michala Vajdičky, který Shakespearův text zkrátil, herce oblékl do současných kostýmů a některým do ruky vložil mobil a nechal se je dívat na náramkové hodinky při každém bim-bam z nedaleké věže, nemá jednoznačné nadšené vyznění. Někomu se pojetí líbilo, někdo je nepřijal.
Autorka těchto řádků patří k první skupině. Přesto si dovoluje napsat, že Hamlet do Královské zahrady úplně nezapadl. A to i proto, že dění na jevišti bylo od diváků daleko, Shakespearova slova nebyla slyšet a propracovaný herecký výraz příliš vidět.
A tak je na divákovi, který se sice ve Vajdičkově pojetí proslulého – být, či nebýt – nedočká, aby si tu otázku položil.
Pravdou proti dezinformacím
Kateřina Perknerová
Jak vážná je bezpečnostní situace
Jiří Pehe
Horký čínský TikTok
Tereza Zavadilová
Putinovo manželství s islámem
Jan Fingerland