Být, či nebýt v Evropě?

Averze vůči Evropské unii ovládla Českou republiku jako zřejmě žádnou jinou evropskou zemi. V postoji vůči Bruselu převládá pocit ublíženosti, jako kdyby nám ona proradná Evropa cosi dlužila.

Komentář Brusel Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Evropský parlament ve Štrasburku | Foto: David Iliff, CC-BY-SA 3.0

Dokud nám to nesplatí, tak se s ní vůbec nebudeme bavit. Vidět je to třeba ve vztahu k přijetí společné evropské měny euro. V jednom slabém okamžiku jsme slíbili, že euro přijmeme, najednou se nám však nechce a marně pátráme po důvodech, proč bychom to vlastně měli dělat. Třeba by nám to měl někdo z Evropské unie vysvětlit, a pokud nám to nevysvětlí, tak ať si sám přičte důsledky, že do eurozóny nevstoupíme.

Tato úvaha je správná do té míry, že společnost jako taková opravdu už neví, proč je vlastně součástí Evropské unie. V případě eura je vysvětlení nasnadě. Vyhlídka přijetí společné měny přiměla členské státy k tomu, aby daly do pořádku své veřejné finance a aby se příliš nezadlužovaly.  

Samotný vstup do eurozóny znamená otevření národní ekonomiky evropské konkurenci. Každý chápe, že sebevědomí hráči na ekonomickém poli by se toho měli odvážit. Pokud obstojí, mohou se posunout do vyšší ligy vyspělých států. Potíž je prostě v tom, že nikdo už lidem nepřipomíná, jaký je účel takového kroku.

Konkrétní případ s eurem ovšem poukazuje na to, že už nemáme jasno ani o tom, proč jsmev Evropě. Přihlásili jsme se do Unie v rámci polistopadové ideologie, která nás vyzývala k návratu do Evropy. Tam jsme se tedy roku 2004 opravdu ocitli, postupně však zjišťujeme, že v Evropě není všechno tak skvělé, jak jsme si původně mysleli. 

Lidé, kteří neslyší hudbu 

Dokonce se objevují hlasy, že bychom zase měli vystoupit, případně úvahy, že sice vystupovat nebudeme, musíme však v Bruselu nahlas prosazovat své národní zájmy. Zase nám nikdo nevysvětlil, co vlastně v té Evropě děláme. 

Vtip je v tom, že jsme se nikdy nezajímali, do jaké Evropy vstupujeme. Členství v Unii není myšleno jako vyznamenání těm, kdo jsou na nějakém stupni vývoje, ale jako spoluúčast na nějakém projektu. Jak známo, projekt vznikl už po válce za účelem, aby zabránil dalším válkám. 

To však znamená postupně naplňovat určité podmínky, konkrétně předávat pravomoci jednotlivých států centrálním evropským orgánům. Zakladatelé společné Evropy neměli v úmyslu vytvořit novou mezinárodní organizaci typu OSN a dokonce ani federaci evropských států, v perspektivě jde o úplné rozpuštění národů v jedné Evropě.

Jakkoli Evropané za tímto cílem podnikají polovičaté kroky, přesto jedině tímto cílem je možné vysvětlit veškeré snahy o další a další evropskou integraci. Češi Unii nerozumějí, protože si dostatečně jasně neřekli, do jakého projektu se vlastně přihlásili. Dostali se tak do pozice lidí, kteří neslyší hudbu a kterým tanečníci připadají jako šílenci vykonávající nesmyslné pohyby. Proto rychle pryč z Evropy. 

Češi mohou stejně jako jiné národy z evropského projektu vycouvat, nebo si naopak vyhrnout rukávy a pustit se do jeho realizace. Zřejmě bude nutné se rozhodnout už v tomto volebním období, zatím jde ovšem pouze o to, aby vůbec pochopili, o čem rozhodují. 

Autor je komentátor serveru Echo 24.

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme