Česká vládní krize z německého pohledu a proč by nás to mohlo zajímat

Jestliže máte pocit, že vládní krize v Česku je zašmodrchaná, trapná a sotva pochopitelná, pokuste se prosím na chvíli vžít do mé kůže. Protože já občas zažívám v Berlíně kvůli těmto vládněhradním kotrmelcům docela horké chvilky. “Co se to tam u vás děje?” Tak se mě ptají kolegové novináři, kteří si na mobilu právě přečetli osmiřádkovou zprávu o demisi českého kabinetu. Nebo teda vlastně o nedemisi. Jakže prosím?

Berlín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Prezident mu hůlkou pokynul, aby začal mluvit a řekl, že „to (mikrofon) MÁŠ obráceně.“ | Zdroj: ČTK

Už jen odvyprávět průběh krize chronologicky tak, aby to naslouchající kolega byl schopen uvnímat, je pořádná výzva. Vypravěčská linka musí zůstat přímá a bez matoucích kudrlinek, proto se vůbec nepouštím do vysvětlování jemnějších nuancí. S přibývajícím časem sílí v posluchačích dojem, že česká demokracie i více než čtvrtstoletí po převratu stojí patrně na stále vratkých nohách, což je docela ještě láskyplná charakteristika.

Kdo slyší vicepremiéra

Číst článek

Pochopitelně že vládní krize nastávají, ale česká kabinetní mortalita je dechberoucí. "Je to, jako by se v Česku musela dodržovat jedna tradice. Od převratu vydržela málokterá vláda do konce volebního období." To je krátká poznámka ze švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung, která ve stručnosti vystihuje hlavní handicap české politiky - nevypočítatelnost. A to je velký problém. Kromě mnoha jiných věcí to komplikuje i spolupráci s ostatními zeměmi.

V neformálních rozhovorech s německými poslanci a úředníky slýchávám opakovaně povzdechy, že realizace řady projektů, na kterých se dlouhou dobu pracovalo, se protahuje proto, že se v Praze opět vyměnil ministr i s náměstky. Většinou se pak na projektu začíná pracovat od začátku. Kontinuita je i v mezinárodní spolupráci důležitá, už proto, že může být zdrojem jisté důvěry a znakem spolehlivosti.

Premiér Sobotka jezdil poslední tři roky dost často do Berlína i Mnichova. Během návštěv opakovaně mluvil s kancléřkou Angelou Merkelovou nebo i bavorským premiérem Horstem Seehoferem o tom, co bychom rádi. Třeba bychom rádi měli splavné Labe přes Německo až do Hamburku. Rádi bychom měli rychlodráhu z Mnichova do Prahy, i železniční tunel pod Krušnými horami bychom brali.

Spor o Babiše rozhoduje o principu české demokracie

Číst článek

A nové moderní počítačem ovládané výrobní haly bychom taky chtěli. Za poslední tři roky odvedla česká vláda na tomto poli silnou diplomatickou ofenzívu. A vzhledem k tomu, že vláda takříkajíc držela pohromadě, nerozpadávala se a že na schůzky s německými partnery přijížděli z Česka titíž ministři, vzbuzovala česká vláda v Berlíně dojem, že to myslí skutečně vážně.

Zatrvzelí optimisté se mohou buď utěšovat tím, že i tři a půl roku je na české poměry dost dlouhá doba, nebo poukazovat na skutečnost, že čistě fakticky vláda Bohuslava Sobotky mrtvá není. Má za sebou sice klinickou smrt, ale s pomocí přístrojů ještě dýchá. Pochybuji, že by v Berlíně byl zatvrzelý optimismus v módě, spíš posmutnělý realismus.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme