Bylo to poprvé, co jsem viděl český či československý národní tým v přímém přenosu z fotbalového 'mundialu' a v té době by mě jistě nenapadlo, že něco takového zažiji už jenom dvakrát za dalších 36 let. A že účast reprezentace na nejvýznamnějším turnaji planety bude podobně vzácná jako barevné televizory z Oravy z doby mého dětství.

Příčin, proč se Česku nedaří opakovaně na světové šampionáty procházet, je zřejmě celá řada. Od nestabilního vedení bez silné evropsky respektované osobnosti až po příznivce na stadionech (mimochodem národní tým z různých důvodů postupně ztratil přirozenou "fanouškovskou" podporu, kterou má v současnosti spíš fotbalová jednadvacítka). Kvalifikace je ve srovnání s boji o účast na mistrovství Evropy mnohem těžší. Po velkých turnajích (pro Česko to je dlouhodobě právě Euro) často dochází k hráčským obměnám, a jak opakovaně ukazují výsledky úvodních zápasů světové kvalifikace, národnímu týmu se na vydařenější období vůbec nedaří navazovat. Takže se od začátku propočítává, co se musí stát, aby to ještě na postup vyšlo, po každém následujícím zápase se podmínky zpřísňují, a závěrečné duely už se dohrávají jen z povinnosti bez velkého zájmu veřejnosti, někdy už s jinými kouči.

Zřejmě není náhoda, že jen tři trenéři v historii českého a československého fotbalu, Rudolf Vytlačil, Jozef Vengloš a Karel Brückner, dokázali po velkém úspěchu na ME (medaile) protáhnout tým na následující světový šampionát. Prvně jmenovaný kouč z něj dokonce v roce 1962 senzačně dovezl stříbro. Česko je celkem malou zemí a nikdy se asi nedalo počítat s tím, že bude navzdory slavné československé minulosti bojovat na světových šampionátech pravidelně. Je také jasné, že na trenérských lavičkách nebudou pokaždé sedávat jen Vytlačilové, Ježkové, Venglošové, Uhrinové či Brücknerové. A že na trávník vždycky nevyběhnou jen Masopustové, Kučerové, Panenkové, Vízkové, Nedvědové, Poborští nebo Kollerové. Tím spíš, když se po rozdělení Československa výběr hráčů ještě zúžil, a států a kvalitních soupeřů po rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie naopak přibylo.  

Přesto je těžké smířit se s tolika marnými pokusy kvalifikovat se na turnaj, který jednou za čtyři roky sledují všichni fotbaloví fanoušci světa. Zvlášť když byl k národnímu týmu kvalifikační los už několikrát celkem příznivý, teď naposledy možná nejvíc v historii. Při vší úctě k Severnímu Irsku, Norsku, Ázerbájdžánu či San Marinu, druhou příčku a baráž, ze které bylo ještě možné na mistrovství světa projít, měla česká reprezentace s řadou fotbalistů se zkušenostmi z předních evropských soutěží uhrát. Ostatně, i proto je teď celkem zbytečná otázka o dalším setrvání kouče Karla Jarolíma na stále ještě nejprestižnější trenérské pozici v zemi. 

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít