Albatros nad Afghánistánem

Mravnost je jako albatros, který letí nad mořem a neustále musí mávat křídly, aby nespadl do vody. Toto přirovnání rád opakoval český spisovatel Arnošt Lustig. Něco podobného by se dalo říci i o světovém – a českém – angažmá v Afghánistánu.

Komentář Praha/Kábul Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Poslední pocta padlým českým vojákům na základně Bagrám v Afghánistánu. | Zdroj: Armáda České republiky

Nervozita z vývoje v této zemi, která je spíše územím než státem, je pochopitelná. A stejně legitimní jsou i otázky nad smyslem podniku, který brzy oslaví své osmnáctiny. 

Nedávno dosáhl počet civilních obětí nového rekordu, stejně tak produkce opia, která z Afghánistánu proudí do světa, včetně střední Evropy. Území pod kontrolou Tálibánu se dokonce zvětšuje a zabírá více než dvě třetiny rozlohy státu. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Afghánská vláda je neefektivní a zkorumpovaná a nemá vlastně tak velký zájem na tom, aby se něco vyřešilo. Nedávno se dokonce střetly jednotky blízké prezidentovi s jednotkami, které jsou loajální viceprezidentovi. A v neposlední řadě, prvotní zadání, tedy vyhnání Al-Káidy a jejího tehdejšího vůdce Usámy bin Ládina, už je dávno splněno. Nehledě na to, že islámští extremisté mají i jiné bezpečné základny. 

To ale není celá pravda o misi, která v různých podobách trvá od roku 2001 a vyžádala si kolem tří a půl tisíc životů koaličních vojáků, ale také přes padesát tisíc životů afghánských vojáků a policistů, více než sedmdesát tisíc životů příslušníků různých ozbrojených skupin a v neposlední řadě i přes třicet tisíc civilních obětí. 

Ten hlavní důvod je ten, že bez přítomnosti zahraničních vojáků a specialistů by situace byla mnohem horší, pro Afghánce, ale pravděpodobně i pro Evropu. Je to jeden z těch případů, kdy zahraniční mise drží konflikt nebo jiná zla daleko od vlastních hranic. Nezní to heroicky ani povzbudivě, ale je to tak. 

Sklenice napůl plná

Přítomnost zahraničních jednotek situaci stabilizuje alespoň v centrálních oblastech a vede také k prokazatelnému zlepšování života podstatné části obyvatel - zdravotnické a vzdělávací programy podle odhadů mohly zachránit až stovky tisíc životů. A s tím souvisí poslední, zásadní důvod. 

Nervozitu pochopitelně budí dlouhodobé trvání mise a zdánlivá marnost vší námahy. Jenže odejít bude možné po dosažení určitého stavu, kdy bude pravděpodobné, že afghánské instituce už se udrží samy. Ostatně tak fungují i české jednotky. 

Kdysi jsme vyslali do Afghánistánu i pověstné „lovce tálibánců", ale typické činnosti českých misí spočívají v patrolování, ochraně, pomoci nebo výcviku. V současnosti dokonce rozšiřujeme český podíl, ale opět o činnosti, jako je výcvik afghánských pilotů. Česká účast na operaci Rozhodná podpora tedy směřuje k bodu, kdy bude moci koalice desítek států svou přítomnost ukončit. 

Mír bez záruky

Velmi výmluvné je vyjádření amerického ministra obrany z letošního jara. James Mattis tehdy ohlásil, že cílem jeho vlády je vítězství. Pak ale dodal, že tím nemyslí nutně vojenské vítězství na bojišti, ale ustavení dostatečně efektivní afghánské armády a zprostředkování dohod vlády s povstalci.

Tálibánci jsou lidé nejrůznějšího ražení a cílů, a je důvod věřit, že část z nich se podaří převést na druhou stranu nebo nějak jinak mírovými prostředky neutralizovat. Už to totiž dávno není ten Tálibán, který Američané po roce 2001 skutečně porazili a vytlačili do hor. 

Mattisovo vítězství nezní možná heroicky, ale je to evidentně to nejlepší, čeho lze vzhledem k okolnostem dosáhnout. Čím dříve tento okamžik nastane, tím lépe pro všechny. Do té doby ale bude muset náš albatros mávat křídly a držet se bezpečně nad hladinou.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme