Bylo jím setkání bývalých premiérů, které pozval současný premiér Petr Fiala (ODS) na slavnostní večeři do Kramářovy vily. Na jedné straně to bylo pěkné gesto, naznačující, že se možná u nás blýská na lepší časy, pokud jde o politickou kulturu. Ale na straně druhé už jen společná fotka všech zúčastněných ukázala, jak nestabilní byla v posledních třiceti letech česká politika.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Česká politika by potřebovala více stability

Většina shromážděných expremiérů totiž nedokončila svůj mandát. Vezmeme-li to po pořádku, první vláda Václava Klause sice dokončila celý čtyřletý mandát, ale ta druhá v roce 1997 předčasně padla.

Vláda Miloše Zemana přežila celé čtyři roky, ale následující vláda Vladimíra Špidly padla předčasně po jeho odstoupení, stejně jako následující vláda Stanislava Grosse. Jiří Paroubek pak dovedl zemi k řádným volbám, ale stál v čele vlády jen zhruba rok.

Předčasně skončily i obě vlády Mirka Topolánka, stejně jako vláda Petra Nečase. Svůj mandát dokončily následně vlády Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše, ale zejména Sobotkova vláda se několikrát ocitla v těžké krizi.

Revize Ústavy?

Jelikož po předčasných pádech vlád nebylo vždy možné hned vyvolat předčasné volby nebo sestavit novou vládu opírající se o většinu ve sněmovně, měla Česká republika v posledních třiceti letech i tři vlády nepolitické, kterým se u nás někdy nepřesně říká úřednické.

Dvě z nich – vlády Josefa Tošovského a Jana Fischera – alespoň získaly pro svůj zkrácený mandát důvěru sněmovny, zatímco vláda Jiřího Rusnoka vládla více než půl roku bez ní.

K této nestabilitě přispívalo několik faktorů. Jedním z nich jsou nejasně vymezené pravomoci prezidenta, kterému Ústava nepředepisuje při sestavování vlád žádné lhůty.

Prezident Václav Klaus tak nechal vládnout první Topolánkovu vládu půl roku i poté, co nezískala důvěru Sněmovny. A prezident Miloš Zeman nechal, jak už bylo zmíněno, bez důvěry sněmovny vládnout Rusnokovu vládu a následně i první Babišovu vládu.

Dalším destabilizačním prvkem je skutečnost, že lze u nás vyslovit nedůvěru vládě bez toho, že by měla sněmovní většina, která vládu odvolala, v záloze vládu novou. Pád druhé Topolánkovy vlády po vyslovení nedůvěry tak nakonec vedl k ustavení Fischerovy nepolitické vlády, která měla dovést zemi k předčasným volbám.

Experti už mnoho let upozorňují, že by tento problém bylo možné řešit s pomocí ústavního institutu konstruktivní nedůvěry, který funguje třeba v Německu. Jinými slovy: nedůvěru vládě nelze vyslovit, pokud v dolní komoře parlamentu není již zajištěna většina pro vládu novou.

České politické reprezentaci se alespoň podařilo v roce 2009, poté co Ústavní soud zrušil předčasné volby vyvolané na základě jednorázového ústavního dodatku, přijmout trvalý ústavní dodatek, který umožňuje sněmovně se rozpustit a vyvolat tak předčasné volby. To je sice jistá pojistka proti nestabilitě v případě pádu vlády, ale ne ideální.

Na místě by tak spíše bylo, aby třicátiny vzniku samostatného státu i jeho ústavy politici využili k revizi Ústavy. Kdyby se podařilo opravit přinejmenším některé ze zmíněných nedostatků, česká politika by mohla být mnohem stabilnější, a tím možná také produktivnější.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít