Čína si otevírá dveře do Afghánistánu
Údiv z bryskního tálibánského ovládnutí Afghánistánu střídají obavy, jak tamější nová vláda bude vypadat a zda bude schopna řídit vnitřně nesourodou, převelice chudou, i když na suroviny potenciálně bohatou zemi. Po desítky let, a to i před americkým tažením po 11. září 2001 byl Afghánistán na vnější pomoci závislý, nyní se však pro něj stává životně důležitou.
Podle odhadů Světového potravinového programu OSN má jen pět procent afghánských rodin denně dostatek potravy.
Na takovou situaci lze reagovat dvěma rozdílnými způsoby. V prvním případě se nabízí vyvinout tlak na islamisticky hodně konzervativní režim, který v 90. letech hostil radikální teroristické skupiny jako Al-Kájda, aby dodržel závazek předcházející stahování spojeneckých vojsk a nepřipustil, aby tyto skupiny našly v Afghánistánu znovu bezpečné útočiště. A naopak aby připustil mírnější výklad náboženských pravidel, například co se týče práv a svobod dívek a žen.
Tento postup až dosud prosazuje Západ a Spojené státy takto podmiňují uvolnění poměrně velkých afghánských devizových rezerv zmrazených v amerických bankách.
I koordinace má svou cenu
Druhý přístup charakterizuje snaha využít nastalé situace k posílení vlastního vlivu, jak to ukazuje nejnovější volání Číny po rychlém odblokování afghánských rezerv. I Peking poukazuje na nutnost jistých bezpečnostních garancí nového režimu v Kábulu, ale oficiální čínská média zároveň zdůrazňují, jak velké investiční příležitosti, zvláště co se týče budování infrastruktury, Afghánistán nabízí.
Vládou kontrolovaný anglofonní list Global Times v této souvislosti líčí řadu příkladů investic realizovaných čínskými firmami ve světě. Pochopitelně se nezmiňuje o stížnostech leckterých afrických zemí, kde byly takto postaveny železnice i sportovní stadiony, ale jen za cenu velkého zadlužení, které se promítá do rostoucí závislosti na čínské peněžence a tím pádem i na čínské politice.
Když se nynější administrativa Joea Bidena pokoušela koordinovat s Pekingem postup vůči Afghánistánu, narazila na nevlídnost a neochotu opřenou o argument, že když Washington vůči Číně v celé řadě oblastí postupuje jako vůči svému rivalovi, nemůže v jedné věci očekávat vstřícnost bez takříkajíc protislužeb.
Jinak řečeno, není důležité, zda se ve věci Afghánistánu naše zájmy v jistém ohledu shodují, důležitější je, že případná koordinace má svou cenu. Bílý dům musí nyní volit, zda je ochoten takovou cenu zaplatit.
Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR
Babišův rohlík a Fialův Reagan
Kateřina Perknerová
Senátní zlaté mlčení
Ondřej Konrád
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová