Tedy všech těch „zkušebních kamenů“, jak vyjmenované podmínky na obdobné téma nazvali ministři zahraničí sedmadvacítky. Nabídku pomoci nemohli ani jinak formulovat. Popřeli by všechno to, o co se Evropa opírá. Nahráli tak ale na ideální smeč Číňanům.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ivan Štern: Čína mezi lstivými Afghánci

Hospodářská pomoc Číny se v Afghánistánu bude patrně odehrávat podle stejného scénáře, díky němuž Čína proniká do Afriky. Primárně si na svoji stranu získává tamější diktátory a autoritáře a úspěšně tak odsud vytlačuje dobře míněnou pomoc západní.

Poskytuje totiž velkorysou hospodářskou, finanční a technologickou podporu (tu v osobách dovezených Číňanů), zdůrazňujíc, že se v žádném případě nehodlá jakkoli vměšovat do vnitřních politických záležitostí či komentovat politické poměry příslušného státu. Nemá v úmyslu kopírovat Západ v jeho pošetilé snaze spolu s pomocí do země vnášet prvky právního státu, demokracie a lidských práv. Nedotknutelná svrchovanost spolupracující země je pro ni svatá.

Pravidla kriketu

Pamětníkům připomeňme, že ani Sovětský svaz a jeho satelity neblahé paměti nepřicházely s velkorysou rozvojovou pomocí bezelstně. Vždy ji doprovodily podporou místních radikálů, komunisticky orientovaných. S něčím takovým si dnešní komunistická Čína rozhodně zahrávat nehodlá.

Pro africké autoritáře čínská nabídka je rajskou hudbou. Jen jim uniká, že za velkoryse poskytovanou pomocí se skrývá dluhová závislost a dluhová past. Pokud jim přece jen něco z toho dojde, pak se zpožděním, kdy na nápravu je pozdě. Věřitel, Čína, majíc dokonale pod palcem zem, svrchovanou už jen papírově, si začne diktovat. Jak vidno, rudá knížka velkého kormidelníka Maa se tu od počátku stává nadbytečnou.

Můžeme proto očekávat, že se Čína v Afghánistánu zachová stejně, zdůrazňujíc, že na rozdíl od Západu jí není nic po tom, jak Talibové nakládají se svými lidmi. Naváže nepochybně i na praxi předchozí kábulské vlády, která americkými penězi uplácela kmenové náčelníky, aby je odvracela od úmyslu připojit se k Talibům. Byli by pošetilí, kdyby pro náčelníky neměli také nějaké to čínské všimné, aby se naopak vůči Talibům zbytečně nestavěli na zadní. Pak je nečeká nic menšího než podobné úspěchy jako v Africe.

V hlavě mi přesto straší určitá pochybnost, zda africký recept, cílený na dluhovou past, bude plně účinný. Podíl na mé pochybnosti má major Hopfire z románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. Afghánce nenazýval jinak než „lstiví“. Neznali totiž pravidla kriketu. Že by je kriket naučili Číňani?     

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít