Někteří rozvážní lidé říkají, že svět po pandemii bude jiný, než byl před ní, a teď prý jde o to, aby byl lepší. Krize přináší nejen ztráty, ale vytváří nové příležitosti a záleží jenom na nás, jestli se jich chopíme a dokážeme je využít. Jiní jsou však na takové prostopravdy alergičtí.

Přiznám se, že i já z nich mám nepříjemné mrazení v zádech. Nejen proto, že mi připomínají utopické vize, kterými se komunisté – ne salónní kariéristé, ale ti upřímně věřící a zapálení – snažili násilím přizpůsobit společnost.

Přehrát

00:00 / 00:00

Blouznění po lepším světě

Ale proto, že si mnozí dnešní vylepšovatelé světa, rovněž upřímní a zapálení, nevědomky osvojili podobný způsob uvažování. A také proto, že se bojím, aby to nedopadlo stejně.

Věřím, že svět je dobrý a kazí jej člověk, který díky své svobodě může volit mezi dobrem a zlem a občas si vybere to druhé. To on se potřebuje polepšit, ne ovšem druhými, ale sám sebe. I to je ale jenom prostopravda, kterou bych měl kázat tak nanejvýš sobě.

Strach z nákazy a ze smrti, kterou hrozí, mě může ochromit nebo probudit, abych si v dalším životě uvědomoval hodnoty, pro které mám žít, a neplýtval časem na zbytečnosti. A poučit se z krize. V tom opravdu může být příležitostí. Pokud se to stane více lidem, mohou věci kolem sebe měnit k lepšímu. Ano, jen některé věci, ne svět.

Převzato z Plusu

To jenom romantici si představují, že jedním rázem – revolucí – změní společnost nebo rovnou celý svět. Ty neměl rád Masaryk, protože je považoval za lenochy, kterým se nechce dělat drobnou práci, ta jediná přitom může něco zlepšit. Platí to v životě, v hospodářství i v politice. Je tedy namístě zamýšlet se nad tím, co konkrétně bychom měli zlepšit, až se s virovou infekcí nějak vypořádáme.

To, co mě napadá na prvním místě, je soběstačnost. Jde o to, abychom byli lépe připraveni, až přijde další pohroma. I když nikdo nemůže být zcela nezávislý na ostatních, přesto stojí za to zvažovat, jaké zásoby bychom měli mít každý doma, co musíme mít v republice k dispozici, když se uzavřou hranice, a které výrobní kapacity bychom měli udržovat v Evropské unii i přesto, že můžeme mít jejich výrobky levněji z druhého konce zeměkoule.

Jestli nám něco současná pandemie ukázala jasně, tak je to nutnost zbavit se ponižující závislosti na komunistické totalitní supervelmoci, ze které přišla. Přemýšlet o praktických reformách, které k tomu povedou, považuji za prospěšnější než blouznit po lepším světě.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít