Nad průzkumy stranických preferencí, které takový vývoj signalizují, někdo může mávnout rukou, ale podobný trend naznačují i výsledky posledních voleb do krajských zastupitelstev a do Senátu – a to už se tak snadno odbýt nedá.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Úpadek staré levice

Ozývají se znepokojené hlasy i z řad nevoličů těchto stran, jestli bez levice nebude naše politické spektrum poněkud ochromené, pokud jej bude tvořit pouze pravice. Jiní k tomu ale říkají, že se pravolevé dělení politiky prostě přežilo.

Je sice pravda, že s nástupem populistických hnutí, která ve své politice nadbíhají momentálním náladám veřejnosti a podle nich prosazují tu pravicové, tu levicové nápady, je obtížné určit, kam vlastně patří, ale dlouhodobě vzato jsou pro voliče přijatelnější strany s jasným ideovým základem, protože jejich politika je předvídatelnější. Dělení na levici a pravici je pouze orientační a relativní, a dá se proto uplatnit na jakékoli politické spektrum, i na takové, ve kterém komunisté a socialisté více méně chybí. Nejbližším příkladem pro nás může být Polsko.

Na smetiště dějin

Jinou věcí je, jestli někomu bude chybět program těchto stran. Při svém vzniku měly společný cíl a lišily se metodou. Komunisté chtěli dosáhnout socialismu násilím a revolucí, sociální demokraté po dobrém a demokratickými prostředky. Komunisté, dokud byli věrní Marxově teorii, se soustřeďovali na dělnickou třídu, která měla v kapitalismu narůstat, být stále více zbídačovanou, nakonec si měla uvědomit svou objektivní historickou roli a revoluci uskutečnit. Zpočátku se zdálo, že tomu tak bude.

Převzato z Plusu

Sociální demokraté si již koncem 19. století uvědomovali, že se v kapitalismu toto proroctví nenaplňuje a postavení dělníků se postupně zlepšuje. Zacílili proto na střední vrstvy a demokratickými metodami usilovali o zlepšování pracovních podmínek a práv zaměstnanců, o zkrácení pracovní doby na osm hodin, o všeobecné volební právo a prosazovali zavedení sociálních zákonů pro chudé vrstvy. V tom posledním je ovšem o zásluhy připravil Otto von Bismarck, když v 80. letech 19. století zavedl sociální dávky, úrazové i starobní pojištění a další prvky sociálního státu.

Pod vlivem Eduarda Bernsteina, který prohlašoval, že hnutí je vším a cíl ničím, se významná část sociálních demokratů odpoutala od vidiny revoluce a soustřeďovala se v praktické politice na reformy kapitalismu. Rivalita s komunisty se tím vyostřila. V klidných dobách měli sociální demokraté nad komunisty navrch, v období krizí sílili komunisté. Sociální demokraté mírnili sociální konflikty, komunisté je vyhrocovali. V zemích, kde komunisté převzali moc a uskutečnili znárodnění výrobních prostředků, se jim socialistický ideál podařilo zdiskreditovat.

Svou přitažlivost tento ideál v pozměněné podobě neztratil v akademických kruzích anglosaského světa a pro mladou generaci, která byla zkušeností se socialismem ušetřena. Namísto revoluce se nyní mluví o radikální sociální změně, jejímž nositelem už nemá být dělnická třída, ale menšiny. Zápas za jejich práva nahrazuje třídní boj. Ke slovu přichází feminismus, multikulturalismus, agenda LGBT, politická korektnost, práva imigrantů a podobně. Zkrátka, zrodila se nová levice, která tu starou posílá… No, kam asi? Přece tam, kam pokrokáři dříve posílali všechny ostatní – na smetiště dějin.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít