Výše tedy sice na centrální úrovni zatím nedostoupali, ale alespoň něčeho dosáhli. To ten druhý extrém – pravý – se nezmohl od roku 1989 na nic. Všichni od sládkovců po Úsvit vždy jen zahřívali opoziční lavice bez jakékoliv mocenské funkce moci.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

A teď to srovnejme s listopadem 2017. Z pěti místopředsedů sněmovny hned dva posty budou patřit extremistům. Vedle již zavedeného předsedy KSČM Vojtěcha Filipa nastoupí i nový sekáč, který se už tak nezakecá – předseda SPD Tomio Okamura.

Pryč jsou i časy, kdy se komunisté museli spokojit s vedením nepodstatných výborů sněmovny, jako je třeba petiční či kontrolní. Poslanci zvolili do čela důležitého mandátového výboru, který bude posuzovat vydání, či nevydání předsedy ANO Andreje Babiše k trestnímu stíhání, tvrdého komunistu Stanislava Grospiče. Ten se proslavil svým názorem, že ocenění protikomunistického odboje je podobné norimberským zákonům nacistického Německa.

Do čela neméně důležitého bezpečnostního výboru zase usedne okamurovec Radek Koten, který bojuje proti islamizaci Česka a informace čerpá z proruských dezinformačních webů. A to hostina pro extrémní síly ve sněmovně zjevně ještě není u konce. Vše nakonec může dojít až k tomu, že sestava ANO, SPD a KSČM se dohodne i na vládě.

Antisystémová pětina se dočkala

Přitom není jediný důvod, aby něco takového Česko zažívalo. Okamurovo hnutí jistě uspělo, o tom není sporu, ale komunisté zase výrazně oslabili. Dohromady získal extrém 18 procent hlasů.

Teď to srovnejme s minulými sněmovními volbami: 1996 KSČM a republikány 18 procent, 1998 komunisté 11 procent, 2002 KSČM 18 procent, 2006 komunisté 12 procent, 2010 KSČM 11 procent, 2013 komunisté a Úsvit 21 procent. Takže opravdu nic nového pod sluncem, ostře protestní pětina voličů tu vždy byla, je a asi i ještě dlouho bude.

Nikdy předtím však 80 procent zbývající sněmovny extremisty nepustilo k moci, protože pociťovalo odpovědnost za demokratickou podstatu státu.

Začali jsme rokem 2002, tak ho zmiňme znovu: mohla tu tehdy vládnout dvojkoalice ČSSD s KSČM s pohodlnou většinou 111 hlasů, ale sociální demokraté to neudělali. Šli do mnohem nestabilnější trojkoalice demokratických stran. Na druhé straně nejmenší unionisté se zase obětovali a za vládní angažmá zaplatili svou existencí.

Ještě horší Babiš, než jsme doufali

Dnes je situace ale úplně jiná. Demokratické strany se snaží za každou cenu ukázat, že Babiš vládne s okamurovci a komunisty. Dobrá, podařilo se jim to. A co dál? Opravdu chtějí rasisty a stalinisty ve vedení sněmovny a ještě lépe ve vládě?

Pak by otevřeně měly říct svým voličům: Andrej Babiš je pro nás natolik nepřijatelný, že raději než ho podpořit, přenecháme moc extremistům. Pokud na to ale nemají žaludek a kalkulují s tím, že se s Babišem dohodnou v druhém kole sestavování vlády, tak jsou naivní.

Okamurovci a komunisté dobře ví, že teď je to jejich volenka. Babiš jim dává, co chtějí, a ještě více moci mohou získat, když podpoří už v prvním kole jednobarevný kabinet Babiše. A i kdyby první pokus Babišovi nakonec opravdu nevyšel, tak je nepravděpodobné, že by demokraté donutili Babiše k odstranění extremistů z vedení sněmovny a brzo asi i ze správních pozic a dozorčích rad polostátních podniků.

Jaký je to rozdíl oproti zmiňovanému roku 2002, kdy si menší strany okamžitě po volbách uvědomily, že musí do nemilované koalice, jen aby odlákaly vítěze voleb od extremistů.

Dnes je proti tomu už tak dost populistický a nebezpečný vítěz voleb naopak přímo vybízen, aby ještě přitvrdil, opřel se o extremisty, za což jim odkývá vše možné od protiústavního dodanění restitucí až po podobně protiústavní zakazování islámu. A kdo ví, když se zadaří, tak i to vystoupení z EU a NATO přijde na přetřes.

Autor je hlavním analytikem týdeníku Ekonom

David Klimeš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít